Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (čtvrtek 30.11.)

Komorní scéna Aréna: Smíření 

Největším zážitkem druhého festivalového dne bylo Smíření v Aréně. Benešovy dekrety jsou kontroverzním obdobím naší historie – český národ v něm nefiguruje jako oběť, nýbrž jako krutý mstitel. Jak se s touto historickou vinou vyrovnat?

Inscenace "ohlasové hry se zpěvy" Tomáše Vůjtka v režii Ivana Krejčího promlouvá o smíření českého a německého národa, jež oba našly svůj ráj: Češi v nově vzniklém státě tady na zemi a "odsunutí" Němci v království nebeském – což je samozřejmě hořká ironie. V první řadě jde o smíření našeho svědomí. Závěrečná scéna je navíc skvělou metaforou fungování lidské paměti: mluvčí se dohadují o tom, čí dědeček jim odkázal starý obraz a z jakého domu po Němcích k němu přišel. Dohadují se tak dlouho, až je Alena Sasínová-Polarczyk, sedící za stolem uprostřed scény, umlčí větou, že jde zkrátka o dědictví po dědovi. Část pravdy musela být opomenuta, aby bylo smíření možné. A život jde dál.



Scéna je zařízena víceméně realisticky, jako dům, v němž se mísí historie se současností. Sama o sobě představuje dědictví a způsob, jakým je s ním v současnosti nakládáno. Starý sekretář, výsuvný dvojitý dřez, kamna a oprýskané dveře doplňují nové židle, parkety a stěna z čerstvého světlého dřeva. V kamnech se skutečným ohněm hoří vlajka nacistického Německa a v hrnci na kamnech se po celé představení připravuje jídlo. Stejně tak výslechy a mučení působí věrohodným (a silným) dojmem. Tento realismus pak narušují výstupy sboru na předscéně oddělené oponkou, jež bez jakéhokoli explicitního komentáře tematizují české vlastenectví a sílu davu.

Smíření je inscenace o minulosti, která se zároveň dokáže nenásilně vyjádřit i k náladám současné české společnosti. Bez zbytečného a nepřirozeného pomrkávání.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde

foto Aréna