Voska: Popel (MeetFactory)

Od nápadu k realizaci

Dosavadní premiéry letošní sezóny MeetFactory se vyznačují zvláštním společným znakem. Dramaturgie smíchovské scény dokáže nacházet pozoruhodné, ojedinělé texty, ovšem jejich divadelní zpracování lze snad nejpřiléhavěji označit slovem rozpačitá. V obou případech – Infračervené v režii Martiny Frejové Krátké a Popel, který nastudovala Katharina Schmitt – je na začátku slibný záměr, avšak inscenační výsledek je přinejlepším sporný. U druhého titulu je tento jev ještě patrnější.

„Není snadné ji číst, není ani snadné vnímat její texty na divadle“ – tak rukopis Elfriede Jelinek charakterizuje překladatelka Jitka Jílková v programu. S tím nelze než souhlasit, ani Popel není nijak přímočarý, když mísí spisovatelčinu bolest ze smrti dlouholetého manžela s širšími filozofičtějšími úvahami nad stavem světa.

Jeho vnímání však režisérka Schmitt ještě zesložiťuje, ačkoli základní nápad vůbec není marný. Během devadesáti minut inscenace vystřídá hned pět lokací v objektu MeetFactory, mezi nimiž obecenstvo přechází a které znázorňují nejen smrt milovaného muže (Pasi Mäkelä) a následnou pouť jeho těla až k pohřbu a kremaci, ale též fáze truchlení hlavní postavy (Ivana Uhlířová), jež se s odchodem své lásky nedokáže smířit.

Potíž je tu ovšem podobná jako u předchozího režisérčina titulu Aparát ve Studiu Hrdinů. Ne úplně malou část inscenace tvoří úmorné předčítání výchozího textu ze záznamu, které se herci a herečky pokoušejí ilustrovat, a to někdy opravdu jednoduše. Obzvlášť to zamrzí u jindy vynikající Uhlířové, která tentokrát nešetří dramatickými pohledy do publika či zuřivým vrháním se do rakve za doprovodu bolestného kvílení, a za hranicí nechtěné směšnosti je pak moment, kdy zazní replika „Já už jsem na to moc slabá.“, načež herečka demonstrativně svěsí ramena a povolí ruce.

Oproti Aparátu se navíc tentokrát nekoná prakticky žádné poťouchlé odlehčení, a tak v průběhu večera přibývá rozpačitých diváckých úsměvů v přímé úměře se smrtelnou vážností, kterou účinkující pod vedením Schmitt servírují. A zase: třeba stylizace Jáchyma Sůry a Kateřiny Měchurové do přízračných bílých bytostí, spojujících v sobě funebráky, špitální zřízence a nadpřirozené démony, není sama o sobě vůbec od věci. Jenomže když na třetím stanovišti postaví diváky a divačky do dvou řad naproti sobě, a pak se pokoušejí ukázat dominanci tím, že některé zase tahají někam jinam a jiným šacují tašky a bundy, je to spíš legrační.

Popelu nelze upřít atraktivní pouť po nejrůznějších zákoutích MeetFactory, jinak je ale opravdu škoda, že obtížný, ovšem silný text korespondující s trendem nové citlivosti nenašel přístupnější – nebo, odpusťte ten výraz, šikovnější – režijní uchopení.

více zde
foto Karolína Malá