Mikulka: Oči v sloup (Studio Hrdinů)

Hudba pro Jiřího Adámka!

S inscenacemi Jiřího Adámka jsem tradičně míval problém: nebylo sice možné nevidět jejich prokomponovanost nebo formální a interpretační dokonalost, ale obvykle mi připadaly poněkud sterilní. To, že lze nekonečné variace racionálně ocenit, ještě neznamená, že vás to musí bavit. (Jako příklad mohou sloužit třeba oceňované Seznamy). Na nový opus Oči v sloup jsem se tudíž do Studia Hrdinů vypravil poněkud nedůvěřivě, navíc v prabídné náladě (z důvodů zcela nedivadelních). Vyklubalo se z toho jedno z nejpříjemnějších překvapení celé sezóny.



Oči v sloup jsou, formálně vzato, pohybová a částečně mluvená groteska. Pět postav dělá divné věci a své počínání neméně podivným, i když nikoli nesmyslným způsobem komentuje a interpretuje. Princip je to v celé své výsledné nepřehlednosti vlastně docela jednoduchý: herci nepřímo oslovují diváky (často velmi zábavným způsobem, nutno dodat) předjímají to, co si „ti v příšeří“ myslí a s poněkud vykloubenou, leč důslednou logikou na to reagují. Komentování toho, že se všichni nesmyslně dívají na obyčejné dřevěné ramínko, všechny donutí, aby se na dotyčné ramínko nesmyslně podívali, což je předmětem dalšího komentáře. (To budiž uvedeno jen jako jednoduchý příklad, na který jsem si právě teď vzpomněl, ty konstrukce byly i podstatně složitější.)

Celé se to valí od jedné nelogičnosti ke druhé, herci soustředěně a s naprosto vážnými obličeji provádějí zjevné nesmysly, řada pasáží má přitom ráz svérázně pokrouceného klaunského čísla. Třeba když se všichni dlouhé minuty naprosto zcestnými způsoby snaží sundat basketbalový míč ze stříšky. Tady dokonce nechybí ani adekvátní pointa: když se míč konečně ocitne dole, Daniel Šváb s ním nadšeně předribluje hlediště - jen aby zjistil, že koš je až nahoře u stropu, tedy zcela nedosažitelný. Lze to brát jako metaforu marnosti veškerého lidského pinožení, především to ale je neobyčejné zábavné.



Představení rytmizují opakované výzvy „Hudba pro…!“ (třeba „pro neřešitelnou situaci“ nebo „pro konec“). Obvykle zaznívají v nepatřičných nebo třeba jenom jenom trapných situacích; příznačné přitom je, že po dotyčné výzvě může následovat skutečná hudba, ale stejně dobře i pouhé skřípání nebo dokonce ticho. Jedním z velkých plus (a rozdílem proti „standardnímu Adámkovi“) je totiž to, že Oči v sloup dokážou překvapovat až do úplného konce. Ústředním principem není opakování, ale neodhadnutelně klikatý pohyb vpřed. A přitom to celé neustále drží skvělý timing (opravdu skvělý) a na scéně jsou herci, kteří zdánlivě nehrají, přitom však dokáží být tak výrazní, že vás po celou dobu neopustí chuť se na ně dívat, i když třeba zrovna nedělají nic světoborného. (V tomto ohledu si bylo možné vzpomenout třeba na civilnější, ale podobně neuchopitelné herecké kreace Handa Gote).



Pokud mě paměť neklame, Jiří Adámek ve svém novém kusu navázal především na damáckou inscenaci Skončí to ústa (koneckonců i personálně, dramaturgyní byla v obou případech Klára Hutečková). Přinejmenším v tom smyslu, že ku prospěchu věci spojil režijní přesnost s osobnostním herectvím, nechal vyniknout jednotlivé aktéry i jejich osobní kouzlo a před vycizelovanou strukturou  a strohými variacemi dal přednost otevřeným, snovým, racionálně neuchopitelným obrazům.

Pokud se mohu dopustit generalizace, bylo to potěšitelné hned ze dvou důvodů: Adámek dokázal, že umí překročit své vlastní mantinely, a zároveň se potvrdilo, že osobnostní herectví, respektive herecké charisma - cosi zcela neuchopitelného - zásadně povýší i práci tak racionálního konstruktéra, jakým Adámek bezesporu je. Že tohle konstatování není nijak extra objevné, nemění nic na tom, že výsledkem dotyčného spojení je – podle mého soudu - nejlepší a nejživější Adámkova inscenace vůbec.

o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v úterý 17.12. (ráno po osmé), na Nadivadle už o ní psal i Martin Švejda (zde)
více informací zde
fotografie Michal Ureš