Potěší jistě pravidelné čtenáře tohoto blogu, zastihnou-li
jednoho jeho „katů“ (©
Jan Šotkovský) v krajních rozpacích a nejistotě. Věc se má tak: odcházel
jsem včera z Penthesiley Schauspielhaus
Bochum velmi spokojen a potěšen.
A postupně zjišťoval ve svém okolí (nikoli –
upřesňuji pro čtenáře Facebooku – však v tom nejbližším), že jsem asi
divná výjimka. Normálně by to byla lákavá záminka k vyvolání polemiky.
Problém je ovšem v tom, že vím předem, že bych jakoukoli při prohrál.
Nedokážu totiž ani trochu svůj vjem přijatelně vysvětlit, neřku-li pak
poctivě a sebevědomě vyargumentovat. Bavilo mne herectví obou protagonistů, bavila mne
scéna, zajímal mne příběh Kleistova dramatu, krásně mi zněla němčina a
pozoruhodná se mi zdála i lehce taneční stylizace některých gest, která mne
jindy dokáže rozpálit do běla. Kde jiní slyšeli jen křik, já vnímal odstínovaný
a dynamický projev. Co jiní mají za markýrovaný projev dvou nepřípadných figur
prostý jakékoli vášně, já cítil zadržované napětí, rafinovaně tlumené vášně a
jedinečnou chemii mezi postavami i jejich představiteli. A kde jiní zívali a
dlouze prozkoumávali štuky a lustr měšťanského svatostánku, já nedokázal
odtrhnout z jeviště oči a šel s každou další větou.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme