Mikulka: Farářův konec (Národní divadlo)

O víře bez víry

Škvoreckého a Šormův film Farářův konec sice po téměř šedesáti letech v lecčems zestárnul, stále však představuje obdivuhodně komplexní počin. Pod groteskně teatralizovanou slupkou se prolíná celá řada zásadních témat: počínaje alegorií pokrytectví násilného komunistického režimu ve vztahu k moci i ke svým odpůrcům (nebo prostě jen konkurentům), přes nejrůznější otázky související s vinou (respektive hříchem) a odpuštěním, až k novozákonnímu podobenství. Zároveň je film jednou dlouhou disputací o vztahu víry, řekněme, institucionalizované, k víře, řekněme, spontánní. Co si ale s tím vším počít pětatřicet let po pádu komunistického režimu, v situaci, kdy je samozřejmá a spontánní touha po „vědeckým“ režimem odpírané víře jen dávno vybledlou vzpomínkou?

Mikuláškově adaptaci Farářova konce by bylo možné po ryze inscenační stránce vytýkat mnohé, to ale teď nechme stranou. V průběhu představení mě totiž stále více udivovalo, že se jedná dílo, ve kterém opravdová víra téměř úplně chybí. Jistě, mluví se tu hodně o Bohu i všem možném, co s ním a s různými náboženskými úkony souvisí, jenže o víru v pravém slova smyslu ve skutečnosti zas tak moc nejde - spíš o povrchní a poněkud zištné nadšení, v horším případě naopak o pološílený fanatismus. Venkovský Učitel, hlavní propagátor ateismu, je v tomto pojetí vlastně docela rozumnou figurou a jeho argumenty „proti“ znějí jednoznačně pádněji, než ty „pro“. A v nemnoha momentech, kdy inscenátoři na víru pohlížejí vstřícně, ji zaměňují za jakousi všeobecnou laskavost a smířlivost. Což se s vírou samosebou nijak nevylučuje, ale málo platné, není to jedno a totéž.

Neumím odhadnout, zda to bylo záměrem, nebo tvůrci spíš jen jaksi automaticky plují s duchem doby, v každém případě jim to usnadnilo (a nemyslím si, že je to dobře!) vypořádat se vcelku jednoduše s jedním klíčovým problémem. V aktuálním Farářově konci zmizel původní vnější soupeř (či nepřítel), jehož byl Učitel reprezentantem, a bylo tudíž nutné objevit nového. Jan Mikulášek s Ilonou Smejkalovou jej nalezli v samotné obci věřících (přesněji řečeno „věřících“). V závěru tak divadelní vesničané se samozřejmou lehkostí otočí a druhdy obletovaného faráře sami uštvou k smrti.

Osou inscenace nicméně vzdor všemu výše řečenému zůstal přerod legrační figurky falešného faráře v osobu upřímně věřící a toužící poctivě sloužit svému „stádu“. S ohledem na popsaný kontext to vypadá jako podivný paradox, ale lze to vidět i jako pojetí, které velmi pohodlně hladí po srsti dnešní převažující pohled na věc. Individuální víru je v tomto chápání možné tolerovat jako něco skoro až roztomilého, zvlášť pokud se prezentuje bezpodmínečnou laskavostí, tolerancí a nic po nikom nepožaduje (výmluvný je v tomto ohledu rozdíl mezi farářovým filmovým a divadelním kázáním). Víra, která by na věřící chtěla klást nějaké nároky, církev jako společenství věřících a už vůbec ne nějací oficiální církevní představitelé žádnou velkou vstřícnost očekávat nemohou.

VLADIMÍR MIKULKA

více zde
foto Martin Špelda
o inscenaci budu psát do SADu 1/2026