Občas se nějaký motiv nutkavě vrací, aniž by bylo úplně jasné, jestli je to jen náhoda nebo součást celého trendu. Třeba nápadné množství divadelních inscenací, které by bylo možné charakterizovat slovy „měli jsme skvělý nápad, ale nedokázali jsme si s ním moc přesvědčivě poradit“. Nebo ten nápad zas tak skvělý nebyl, ale tvůrci se ho nedokázali vzdát, což z hlediska výsledku vyjde skoro nastejno. Posledním příspěvkem do této škatulky se stala velmi volná adaptace historických fresek Aloise Jiráska, kterou v Komedii nastudoval slovenský režisér Lukáš Brutovský ve spolupráci s dramaturgem Miro Dachem.
Dobře vypadá nápad, řekněme, koncepční. Trojici Janů – Husa, Žižku a Roháče - představuje stále stejný herec (Vojtěch Dvořák), a to primárně v disputacích s názorovými i mocenskými protivníky. V průběhu času se nezadržitelně posouvá ke stále divočejšímu a do sebe uzavřenějšímu fanatismu. Potíž je v tom, že je to trochu průhledné, těžko se ubránit pocitu, že se vše pohybuje v kolejích, jejichž směr i cíl jsou dané až moc jasně. Tím spíš, že skoro všechno zůstává ve slovech. Na dramatické situace prakticky nedojde, a nijak pronikavě nepůsobí ani konkrétní podoba názorových střetů, navzdory evidentní snaze o proměnlivost. Objeví se tak nejrůznější žánry, od téměř psychologicky laděného dialogu až k parodované televizní debatě, ale to je spíš trochu vnějškové „ozvláštnění“ (jak se tomu občas říkává, ohavně a nepřesně).
Neméně dobře vypadá i nápad, řekněme, strukturální. Proložit dění vstupy vypravěčky, která cituje dobové materiály ve staročeštině a občas přihodí písničku. Jenže to by ty písně nesměly vyhlížet jako (neúmyslná) parodie mizerného muzikálu. A pokus o ironický odstup by se zas asi měl vyhnout tak beznadějně otřískané banalitě, jakou je spokojené popíjení piva coby znaku zbanalizovaného češství.
A konečně velmi efektní scénografická koncepce. Hraje se uvnitř nafukovacích plastových bublin, které ze všeho nejvíc připomínají futuristické kosmické stanice. Když se zadýmají kouřostrojem, vypadá to skvěle. Na průhledné stěny se dá zevnitř stříkat krev, taky dobře. Stejně tak je hezké, když na konci, po popravě Jana Roháče, vyjdou herci ven, nechají otevřený průchod a bubliny za jejich zády bezmocně splasknou. Jenže málo platné, chvíli si tu divnou věc prohlížíte se zájmem (coby originální variaci stále ještě módního „akváriového“ divadla), ale pak už si spíš říkáte, co s tím. Bubliny v lepším případě nevadí, v horším všechno uzavírají do sebe a mění tak divadelní představení v předlouhý pohled do akvária dějin. Dost možná to byl záměr, ale obávám se, že i tady chtě nechtě převážilo pouhé „ozvláštnění“.
foto www Komedie
více informací zde
o inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 28. 1 (k poslechu zde mezi 10:04 a 18:16)
Dobře vypadá nápad, řekněme, koncepční. Trojici Janů – Husa, Žižku a Roháče - představuje stále stejný herec (Vojtěch Dvořák), a to primárně v disputacích s názorovými i mocenskými protivníky. V průběhu času se nezadržitelně posouvá ke stále divočejšímu a do sebe uzavřenějšímu fanatismu. Potíž je v tom, že je to trochu průhledné, těžko se ubránit pocitu, že se vše pohybuje v kolejích, jejichž směr i cíl jsou dané až moc jasně. Tím spíš, že skoro všechno zůstává ve slovech. Na dramatické situace prakticky nedojde, a nijak pronikavě nepůsobí ani konkrétní podoba názorových střetů, navzdory evidentní snaze o proměnlivost. Objeví se tak nejrůznější žánry, od téměř psychologicky laděného dialogu až k parodované televizní debatě, ale to je spíš trochu vnějškové „ozvláštnění“ (jak se tomu občas říkává, ohavně a nepřesně).
Neméně dobře vypadá i nápad, řekněme, strukturální. Proložit dění vstupy vypravěčky, která cituje dobové materiály ve staročeštině a občas přihodí písničku. Jenže to by ty písně nesměly vyhlížet jako (neúmyslná) parodie mizerného muzikálu. A pokus o ironický odstup by se zas asi měl vyhnout tak beznadějně otřískané banalitě, jakou je spokojené popíjení piva coby znaku zbanalizovaného češství.
A konečně velmi efektní scénografická koncepce. Hraje se uvnitř nafukovacích plastových bublin, které ze všeho nejvíc připomínají futuristické kosmické stanice. Když se zadýmají kouřostrojem, vypadá to skvěle. Na průhledné stěny se dá zevnitř stříkat krev, taky dobře. Stejně tak je hezké, když na konci, po popravě Jana Roháče, vyjdou herci ven, nechají otevřený průchod a bubliny za jejich zády bezmocně splasknou. Jenže málo platné, chvíli si tu divnou věc prohlížíte se zájmem (coby originální variaci stále ještě módního „akváriového“ divadla), ale pak už si spíš říkáte, co s tím. Bubliny v lepším případě nevadí, v horším všechno uzavírají do sebe a mění tak divadelní představení v předlouhý pohled do akvária dějin. Dost možná to byl záměr, ale obávám se, že i tady chtě nechtě převážilo pouhé „ozvláštnění“.
foto www Komedie
více informací zde
o inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 28. 1 (k poslechu zde mezi 10:04 a 18:16)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme