Rozhodla jsem se v rámci domácí karantény sáhnout po nějaké bytelné knize a rozečetla Dekameron. Ze střední školy si pamatuju jen tu věčně omílanou maturitní mantru „deset příběhů vyprávěných deseti lidmi v deseti dnech,“ která mi přišla vždycky dost komplikovaná a nebylo mi úplně jasné, kolik těch lidí tam vlastně bylo a kolik příběhů že si to řekli.
Do Evropy se mor tehdy rozšířil právě z Itálie (!), a to roku 1348. (Lodě s nákladem musely čekat před branami zasažených Benátek a Janova čtyřicet dní, než mohly vstoupit do města, odtud karanténa – quaranta, italsky čtyřicet.) Do Itálie se mor dostal z Turecka, které udržovalo obchodní styky s Asií. No a když půjdeme ještě dál, narazíme na to, že první zmínky o vypuknutí epidemie jsou z roku 1330 z provincie Chu-pej (!) ve střední Číně. A jsme doma.
Hegel kdysi napsal, že historie se vždy odehrává dvakrát. Marx ho později doplnil, že jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Ačkoli epidemie 14. století a koronavirová epidemie nejsou zdaleka dvěma jedinými v našich dějinách, a rozhodně nechci popírat tragický rozměr, kterého současná situace nabývá, občas mi to nedá. Když se podívám na Babiše a jeho eskadronu (italsky squadra) v rouškách na tiskovce, mám pocit, že se právě nacházíme v té fraškovité repetici.
Bylo pro mě celkem překvapivé, když jsem se do čtení ponořila a připomněla si, že se rámec Dekameronu odehrává v době vypuknutí morové epidemie v Itálii a protagonisté si příběhy vyprávějí na venkově, kam se odebrali do karantény. A nestačila jsem se divit, když jsem pročítala prvních dvacet stran, na nichž Boccaccio líčí velmi zevrubně průběh moru ve Florencii: jak se nemoc projevovala, jak se šířila, která opatření proti ní město zavádělo, jak se k situaci stavěli lékaři, pacienti, dobrovolníci, někteří že ji řešili alkoholem, jak hřbitovy nestíhaly a mnoho dalších pozoruhodných paralel. Vskutku podivná souhra náhod mi přihrála ze všech knih zrovna tuto. Začala jsem tedy trochu pátrat po okolnostech evropského moru ve 14. století.
Do Evropy se mor tehdy rozšířil právě z Itálie (!), a to roku 1348. (Lodě s nákladem musely čekat před branami zasažených Benátek a Janova čtyřicet dní, než mohly vstoupit do města, odtud karanténa – quaranta, italsky čtyřicet.) Do Itálie se mor dostal z Turecka, které udržovalo obchodní styky s Asií. No a když půjdeme ještě dál, narazíme na to, že první zmínky o vypuknutí epidemie jsou z roku 1330 z provincie Chu-pej (!) ve střední Číně. A jsme doma.
Hegel kdysi napsal, že historie se vždy odehrává dvakrát. Marx ho později doplnil, že jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Ačkoli epidemie 14. století a koronavirová epidemie nejsou zdaleka dvěma jedinými v našich dějinách, a rozhodně nechci popírat tragický rozměr, kterého současná situace nabývá, občas mi to nedá. Když se podívám na Babiše a jeho eskadronu (italsky squadra) v rouškách na tiskovce, mám pocit, že se právě nacházíme v té fraškovité repetici.
ELIŠKA RAITEROVÁ
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme