Šotkovský: Jiráskův Hronov (Sobota 31.7 - Slaměný klobouk, Vyhnání z ráje už proběhlo, Hra o duši)

 Zahájení 91. Jiráskova Hronova proběhlo, jak mělo – slunce svítilo (v dalších festivalových dnech se tato situace zdá se nebude často opakovat), místo playbackového Noida Bárty, který zde otevíral festival před pár lety, zahrál velmi kompetentně Mladý týnišťský big band a české amatérské divadlo představilo v jediném dni hned tři své kontrastní polohy.

 
Slaměný klobouk DS Vojan Libice nad Cidlinou představuje ve své první polovině dost počestné uchopení této obtížné komediální klasiky (nehraje se ovšem Labichův originál, ale Horníčkova úprava) – jednoduchá scéna má nápad a vtip, jevištní dění je zřetelně a čitelně zorganizováno, soubor drží jednotnou stylizaci, uměřenou a vkusnou, několik hereckých výkonů je žánrově suverénních (zejména suše věcný komorník Felix Tomáše Čivrného). Jen tlak situace na nebohého pana Fadinarda se příliš nepodařilo vybudovat, takže se v druhé půlce čím dál více vnucuje otázka, proč si tím zoufalým sháněním slaměného klobouku svou svatbu tak kazí, když na něho nikdo příliš nenaléhá a nikomu nic vlastně nevadí. Tam, kde by komediální třeštění mělo vrcholit, se inscenace spokojeně uvelebí v klidném pelíšku pohodové nezávaznosti.

Půlhodinové monodrama Vyhnání z ráje už proběhlo (Studio Divadla Dagmar Karlovy Vary) na motivy prózy NoViolet Bulawayo Chtělo by to nový jména (2013, o dva roky později vydal česky Odeon) líčí potíže s asimilací dívky jménem Miláček z nejmenované africké země v americkém prostředí. Formálně dosti jednoduchá inscenace (jediné jednání  doprovázející text je interpretčino pohrávání s papírovými kapesníky, jejichž hromádka je jedinou „dekorací“) je vlastně přímočarou zpovědí, která všechny trampoty děvčete, které se rodné zemi odcizilo a do amerického světa se jí nedaří zapadnout, líčí dost věcně, ale také hodně napřímo, bez rafinovaností a formálních ozvláštnění. Mohlo by to být celé až příliš jednoduché, kdyby si Andrea Kiralyi text nepřisvojila tak samozřejmým a emotivně vtahujícím způsobem, že nešlo uvažovat o žádném „přednesu“. I když závěrečný obraz, kdy se hrdinka ze svých radostí i trápení náhle rozhodne „vytančit“, byl tak přesvědčivý, až si jeden přece jen říkal, že toho soustředění jen a jen na slovo nemuselo být tolik.

Pro inscenace souborů z jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka pod vedením Jarky Holasové mám dlouhodobou slabost, i když Hra o duši tamějšího souboru Convivium mi nepřišla tak působivá jako jejich loňský Erben 1862. Hlavní problém kromě důsledně monotónního tempa vidím v tom, jak Convivium na děj předlohy (pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka) naroubovalo rámcový motiv hry anděla s ďáblem v kostky o lidské duše (podrobněji o tom píšu ve festivalovém Zpravodaji zde). I tak je to inscenace s řadou působivých obrazů, znovu dokazující schopnost Holasové a jaroměřských nahradit důsledně řeč textu řečí obrazů, bez zbytků nestrávené literárnosti.

ZUŠ F.A.Šporka: Hra o duši
FOTO JAN SLAVÍČEK