Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 3. 8. + středa 4. 8. - Cvičme v rytme, Její pastorkyňa, Na troskách civilizace, Přesýpání)

Jelikož hronovský hlavní program je méně zahuštěný než v letech minulých - což se kompenzuje kvalitním programem inspirativním a doprovodným, včetně zábradláckých Hamletů, jimž poskytlo divadelnické publikum takřka ideální rezonanci - lze shrnout dva dny hlavního programu do jednoho textu. Opoždění mého zpravodajství budiž navíc nezáměrným svědectvím o tom, jak náročné jsou hronovské dny (a noci).

Pavel Skála, hybný duch mosteckého divadelnictví, uvedl na letošním JH už dvě své inscenace (a třetí nás čeká). Cvičme v rytme souboru Brambůrky je vtipnou, sebeironickou a nepatetickou výpovědí na téma kultu těla, zdravého životního stylu a body shamingu. Promyšleně střídá surové obrazy typu vážení herců před diváky a následně posměšného psaní údajů o hmotnosti na jejich břicha s věcnými zpověďmi o vztahu k vlastnímu tělu. To vše prokládáno hravými scénkami, jako ta, když herci při debatě o zdravém životním stylu pojídají oběd z McDonaldu a dojímají se nad každým rajčetem nalezeným v hamburgeru.

Její pastorkyňa souboru Šediny z dědiny, kterou Skála režíroval spolu s Janem Mrázkem, je počin zcela jiného typu, pokus podat v necelé hodině hutný extrakt z Preissové dramatu. Upřímně doznávám, že mě zcela minul: viděl jsem zručné (ná)znakové odvyprávění příběhu s kvalitní živou kapelou (která mohla v inscenaci hrát podstatnější roli), ale neviděl jsem v rovině inscenačního jazyka ani osobitého výkladu nic, co by mi ospravedlnilo logické rezervy souboru na poli psychologického herectví.

Jiří Petrů z brněnského poPUDu po ceněném Archivu jazyků podruhé kompetentně zalovil na poli současné angloamerické dramatiky: vybral, přeložil a zrežíroval hru Penelope Skinnerové Na troskách civilizace. Je to tradičně anglicky řemeslně zručně napsané, ale poněkud rozvleklé dystopické rodinné drama ze světa, kde se lidé mají tváří v tvář všeobecnému rozkladu dobře, pokud souhlasí s tím, že nebudou mít děti. V postavách spisovatele Silvera a jeho ženy Dolores pak autorka líčí střet dvou postojů - zatímco Silver si pregnantně racionálně zdůvodňuje, že stále tristnější stav světa nezmění a mohou být vděčni, že na něm patří k těm zajištěným a bohatým, po děti toužící Dolores je stále ochotnější na situaci reagovat zoufalým činem. Herecky i režijně velmi solidní inscenace trpí především tím, že v zásadě diskusní drama, ve kterém jde o střet postojů, režisér vyložil jako černobílou kapitolu z rodinné psychopatologie: Silver je zde od začátku manipulativním tyranem, pod jehož tlakem laskavá a citlivá Dolores trpí.

Mít slabost pro Hanu Voříškovou  není těžká věc - je jen málo osobností v českém divadle, jimiž je člověk ochoten tak nechat se vést od prvního gesta. "Loutkové divadlo poezie" Přesýpání je navíc prosto lehké pachuti nakýčlého coelhování, které Voříškové touhu po ohledávání základních pravd lidské existence občas provází. Přesto nemůžu smlčet, že se mi vedle (loutko)hereckého a výtvarného mezi jejími talenty ten básnický zdá relativně nejmenší. Přesto když prosté a působivé obrazy přesýpání pšenice završí svým osmislovným popisem lidského údělu ještě ne - už ano - ještě ano - už ne, je to jemné a přitom neúprosné jako máloco.

Foto Její pastorkyňa a Na troskách civilizace David Slížek