Švejda: Kdo zabil mého otce (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Podobně jako v případě inscenace Mašíni, dá se i u Kdo zabil mého otce Depresivních dětí docela dobře odhadnout, co hlavní strůjce kusu, Daniela Krejčíka (hereckého protagonistu) a Jakuba Čermáka (režiséra), vedlo k uvedení prózy Éduarda Luise: téma vztahu dominantního, předsudečného otce a homosexuálně orientovaného syna (vztahu, který se začne proměňovat po rodinné tragédii).

Potíž projektu je v tom, že Luise (soudě ze zhlédnutého, nikoli přečteného) nabízí nenové, nenápadité, ba banální traktování tohoto tématu a - co je ještě důležitější - tvůrci ho předkládají v podobě téměř výlučně epické, jako vyprávění. Inscenaci schází dramatické napětí, nerv, po téměř hodinu a půl se jen pomalu, jaksi "při zemi" sune kupředu...
To je jedna strana mince. Ta druhá tkví v tom, co všechno Čermák svede podniknout, aby se pokusil dle mého soudu málo životnou předlohu zdivadelnit, jaký všechen nástrojový aparát do toho zapojuje: bohaté svícení, pestrou hudbu a především: velmi účinnou práci s prostorem a jeho "vyplněním" střídmým množstvím předmětů (zadní plátno, katafalk z divadelní bedny, rozbíjené skleničky). V čem se vlastně, říkám si, v této dovednosti liší od takového Daniela Špinara? Zřejmě jen v tom, že Špinar měl již dostatek příležitostí pracovat ve velkých divadelních prostorech...
Shrnuto: frapantnější kontrast mezi tím, co je inscenováno a jak je to inscenováno, Kdo zabil svého otce asi nemohla nabídnout.
Premiéra 17. listopadu 2021. Více informací o inscenaci zde.