Slovo vs. obraz
Svým způsobem je to inscenace docela jednoduchá: Ivana Hloužková vede dlouhý monolog, založený na dopisech Anny Pammrové Otakaru Březinovi. Ten je sice na scéně rovněž „přítomen“, jeho představitel Dušan Hřebíček však neodpovídá a po většinu doby se pasivně, občas i poněkud vystrašeně choulí v křesle na straně jeviště.
Korespondenci Pammrové s Březinou neznám, takže neumím odhadnout, jakým způsobem inscenátoři texty vybírali nebo upravovali (konkrétně jsou pod scénářem podepsaní kromě režiséra Jana Friče i scénografka Jana Hauskrechtová a dramaturg Martin Sládeček). Podstatné je, že vzniká vášnivý, dílem zoufalý a dílem agresivní proud slov, ve kterém osamělá, odstrčená, přitom ale sebevědomá žena oslovuje nedostupného básníka - a volně přitom míchá banality všedního života s úvahami hlubšími a obecnějšími, občas dokonce v němčině a francouzštině.
Hloužková svůj part rozehrává nápaditě a suverénně, často ironizuje nebo prostřednictvím intonací a nejrůznějších akcí doplňuje smysl vyřčeného. Přesto se tu ale až nečekaně (a snad až nespravedlivě) projeví cosi, co by bylo možné trochu neobratně označit jako „převahu divadelnosti nad slovem“ nebo „sílu obrazu“. Ve verbální záplavě jsou totiž nejintenzivnější nečetné pasáže, ve kterých Frič rozbije proud slov překvapivými asociativními obrazy. Dokáže přitom balancovat na hranici groteskna a poetičnosti, zhruba v rozmezí zuřivého ničení knihy sekáčkem na maso (lze tušit, že se jedná o nějakou Březinovu sbírku), až po srozuměné „přebírání“ fosforeskující niti v úplné tmě.
Více informací zde
foto: www Husa na provázku
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme