Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2022 (sobota 25.6.)

La Compagnie Bakelité: Nepřátelský (Hostile)
Klicperovo divadlo: Maryša
ProFitArt Praha: Roselyne

Loni jsem zprávy z hradeckého festivalu začínal psaním o covidových potížích, rouškách v sálech, omezené večerce v Žižkových sadech a tak podobně. Letos se tohle všechno zdá být úplně zapomenuté, a nijak viditelně se tu nepřipomínají ani ošklivé věci, které se odehrávají o pár set kilometrů dál na východ. No, uvidíme. Zatím je nálada na nezávazné veselení, budu se tedy veselit. A zkusím si nenechat zkazit optimismus ani tím, že se ceny za langoš nebo klobásu ustálily na hezky kulaté stovce.

Nepřátelský Loutkové inscenace, a zvláště ty zahraniční, představují v Hradci příslovečné zajíce v pytli, ze kterých se ovšem občas mohou vyklubat ta nejpříjemnější překvapení. Když na to dojde hned při prvním festivalovém představení, jedná se o překvapení příjemné dvojnásob (ani nemluvě o tom, že dvacetiminutová stopáž má své komparativní výhody). Letošní Regiony jsem zahájil v Draku na Compagnie Bakélit z Rennes. Hrálo se o psanci, který kdesi na poušti umírá žízní - a byla to okouzlující, neobyčejně vynalézavá a zábavná drobnička. Humor v souladu s tématem poněkud černý, ale tak už to nejspíš na poušti chodí.

Olivier Rannou sedí po většinu doby doby za zdánlivě obyčejným dřevěným stolem, shora na něj pálí reflektor až se mu kouří z hlavy (doslova) a když se pokusí trochu zoufalecky chránit, miniaturní deštníček mu nad hlavou po pár vteřinách vzplane (a to opět doslova). Protagonista hraje dílem pouze rukama, dílem používá nejrůznější objekty, ze stolu zázračně tahá další a další rekvizity, dění podivně a překvapivě meandruje od jednoho kuriózního nápadu a vtipu k dalšímu. O příběh vlastně ani moc nejde, podstatná je smršť imaginace, ironických a nepředvídatelných zvratů i zcizujících žertíků. Jen pro příklad: pointou je, že stůl, který předtím Rannou „poeticky“ dvěma prkénky proměnil v koně, opravdu sám od sebe (po absurdním zapojení do zásuvky) odcválá ze scény. Vše přitom po technické stránce velmi dobře fungovalo, protagonista držel vážnou zachmuřenou tvář, a co bylo potřeba, spolehlivě uhrál minimalistickou, ale výmluvnou mimikou. Koncentrovaná divadelní radost.


Maryša Od Michala Háby by očekával pietní adaptaci proslulé klasiky asi jen naiva – a přesto k ní domácí inscenace paradoxně neměla až tak daleko. Představení začne zostra, pod velkým svítícím nápisem MARYŠA se objeví herečka, která prohlásí cosi v tom smyslu, že Maryšu zná každý, a tak vlastně není potřeba všechno pečlivě odehrát. Jenže pak nastoupí Lízal s Vávrou ve vcelku tradičních kostýmech a handrkují se jako obvykle. V tomto duchu Hába pokračuje i dál: po větší část představení se hraje „normálně“, v nářečí a s plným „psychologickým“ nasazením, a jen občas to „ujede“.Tj. mluví se do rytmické elektronické hudby, nešetří se dýmem, objeví se zářivky i elektrická kytara (škoda, že na ní Maryša neuměla hrát), hospodská napomene rozčileného Lízala „Nebóché mi tu do té kulisy, není tvoje“. A tak dál. Potíž je v tom, že zůstává u vcelku povrchních ornamentů, které navíc už v Hábově případě vyznívají poněkud rutinně,. Tvůrci to sice celé možná cítili trochu ironicky, ale krk bych za to nedal.

Osobně mi celá zcizující obálka tak trochu připomínala formální alibi pro inscenaci, která v jádru nabízí výklad spíš zjednodušující než objevný, překvapivý či pronikavý: Maryša je nemilosrdně zlomená, nikdo si nechce přiznat vinu, všemu vládnou peníze a mužská sebestřednost. Není to zahrané špatně, představení má docela slušný spád, dojde i na pár povedených absurdních vtipů – ale pak si jeden připomene, co o Maryše napsal Jan Grossman, a nestačí se divit, proč v programu (a dokonce i přímo v průběhu představení) odkazují na jeho slova o tom, že síla téhle hry spočívá mimo jiné v nejednoznačnosti a „nečernobílosti“. Hába a spol. naopak udělali velmi mnoho proto, aby dospěli k vyznění docela jednoznačnému a černobílému.

Roselyne Jednou z výhod hradeckého festivalu je, že se tu dají dohnat divácké resty za celou sezónu. Na Nothing Else, Mothers jsem se chystal několikrát už v Praze (doma je v Paláci Akropolis), ale opakovaně mi to nevycházelo. Takže jsem v noci pelášil z Maryši do Studia DRAK - a nevyšlo to ani tentokrát, kvůli nemoci byla k vidění náhrada v podobě sólové performance Cécile Da Costa Roselyne. Přiznám se, že v beznadějně vydýchaném sále mě nejasné popocházení s květinou před obličejem a mumlání nesouvislých vět po pár minutách uondalo tak, že jsem jednoduše vypnul a čekal na konec jako na vysvobození.

Festivalový progam zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO v úterý 28.6. po třetí hodině

Festivalové stránky zde