Dvakrát radost
Bratři naděje (Divadlo Minor)
Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! (Naivní divadlo)
Určitě se mi to na divadelním festivalu nestalo poprvé, takže těžko hovořit o vysloveném překvapení, ale stejně je to pozoruhodné: dva nejpříjemnější zážitky z dosavadního Divadelního světa Brno přinesly inscenace pro děti. Nebo spíš pro mládež. A jak jsme se tak o tom bavili s kolegyněmi z redakce SADu, byly na tom podobně. Ráno spíše vážní Bratři naděje, odpoledne rozverná Červená Karkulka. V obou případech divadlo, které jsem si, úplně banálně řečeno, jednoduše užíval. Beze stopy povinné a vlastně spíš „kontextové“ úcty jako třeba v případě Sashi Waltz, choreografky evropského renomé a hlavní hvězdy celého brněnského týdne. O některých jiných „velkých“ festivalových kusech raději ani nemluvě
V Bratrech naděje se Janovi Jirků podařilo velmi šťastně namíchat poměr odlehčených kašpárkovských legrácek a zcela vážného, místy i nefalšovaně dojemného připomenutí osudů čtyř bratrů z loutkářské rodiny Kopeckých. Navzdory veselým až groteskním pasážím je to inscenace v jádru vážná, která dokáže až nečekaně silně zprostředkovat děsivé zážitky bezmocných a bezradných vojáků za první světové války v kontrastu k naději v podobě nezničitelného divadla. A opět: ve velmi účinném mixu divadelních efektů, momentů spojených s ryze osobní historií i evokace dobových okolností.
Do hry se dostal jak popis podmínek, za kterých se bojovalo na italské frontě, tak hrůza třeba toho, že proti československým legionářům mohli stát na druhé straně fronty jejich nejbližší příbuzní. A to vše ve vynalézavém a elegantním výtvarném balení, se svižně hrající kapelou v zádech a se spoustou typicky loutkářských hrátek s měřítky. Počínaje velkými marionetami (Smrt, Kašpárek a Čert) hranými živými herci v kontrastu s malým vláčkem a nádražím, až po vtip, kdy herci použili jako loutky děti z publika, „vedli jim ruce“ a k potěše jejich spolužáků za ně odříkávali i text.
Mimochodem, přesvědčivým důkazem síly představení bylo to, že obvyklé vtipkování převážně pubertální mládeže v hledišti velmi rychle ustalo a publikum sledovalo příběh s napětím i zaujetím až do konce.
To Babička Červené Karkulky… byl kousek co do žánru označitelný jako „čirá pakárna“. V tom nejlepším slova smyslu. Záměrně odkrytá hra s loutkami (opět došlo na několikerou změnu měřítka), ale i s obecně známým leč ad absurdum domýšleným příběhem, do kterého neustále pronikají nepatřičné prvky moderního světa.
Inscenace, jejímiž hlavními tvůrci jsou Vít Peřina, Michaela Homolová a Robert Smolík, nabídne technicky výborně zvládnutou loutkovou grotesku (třeba když kolem chalupy vlk honí nejprve babičku a pak babička s pomocí traktoru vlka), kterou může vystřídat třeba vtipkování na konto ochranářského nadšení mladého hajného, který nedopustí, aby někdo ublížil chráněnému zvířeti, bez ohledu na to, jestli žere lidi nebo ne. Nebo výstup rodičů, kteří pošlou Karkulku přes les za babičkou, aby byli „konečně jednou sami“, jenže pak stejně pokračují v autistickém bušení do svých notebooků.
Lze předpokládat, že řadu ironických hrátek výše zmíněného ražení děti nepoberou, ale legrácky všeho druhu se valí v takovém tempu a s tolika drobnými nápady, že docela spolehlivě zaberou napříč všemi věkovými kategoriemi. Vlk, který polkne ovečku, babičku, Karkulku i její rodiče, aby byl nakonec omylem sám polknut svým vlčím kolegou, byl prostě k sežrání. Dost špatně se to všechno popisuje, ale jednalo se o třičtvrtěhodinku čiré divadelní radosti. A pokud by mi snad někdo chtěl nevěřit, nechť si to vyzkouší na vlastní kůži.
foto: Zbyněk Hrbata, Roman Dobeš
festivalové stránky zde
lze poslouchat též denní podcast Záhledy, ve kterém o festivalu hovoří redaktoři Světa a divadla
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme