Dubský: Divadelní svět Brno

Špina (Slovenské národné divadlo)
Sexuální výchova (Teatr Współczesny, Štětín)
Očistec si zaslouží každý (Depresivní děti touží po penězích)

Špina Maďarský dramatik Béla Pintér se ve hře Špina pustil hned do několika závažných témat najednou, prim hrají rasismus, předsudky, ale i rodičovství či vztahy v relativně uzavřené komunitě. Autor si moc nebere servítky, hojně využívá černý humor. Inscenace Jána Luterána je plná prudkých změn nálad – vášnivá hádka je rychle převedena do vtipu, ale naopak banálně znějící dialog může v okamžiku vyjevit cyničnost postav.

Inscenace hraná bez přestávky si drží dobré tempo a jako diváka mě dokázalo její směřování nejednou překvapit. Trochu problematické je, že nepředvídatelnost budoucího děje je částečně způsobená tím, že v charakterizaci jednotlivých postav jsou opravdu ostré střihy. Postava, která v jedné scéně deklaruje nenávist vůči Romům, již v další scéně mladou Romku Anitu objímá. A podobných zvratů je mnoho, což působí dost nepravděpodobným dojmem.

Pintér si zkrátka s psychologickou drobnokresbou hlavu nedělal, do jednání jeho hrdinů se dostávají občas prvky až surreálné. Ani den po zhlédnutí si nejsem jistý, jestli je to od něj jen autorská svévole, nebo rafinovaný způsob, jak ukázat, že je nemožné udělat si na někoho názor jen na základě povrchní znalosti, protože vždycky má jeho osobnost odstíny, které ze svého úhlu pohledu nemůžeme spatřit.

Herecky se ovšem jednalo o silnou inscenaci, bavila mě nepředvídatelnost Róži v podání Anežky Petrové, Monika Hilmerová a Alexander Bárta zvládli převést na jeviště postupné ochlazování jejich partnerského vztahu, o němž měl každý trochu jinou představu.


Sexuální výchova Ultrakonzervativní vláda strany Právo a spravedlnost podporovaná katolickou církví v Polsku značně omezuje, co se mohou školáci dozvědět o sexu oficiální formou. Inscenace štětínského divadla Sexuální výchova je v tomto kontextu logickým repertoárovým kusem oslovujícím hlavně středoškolské publikum, pobavit se u ní ale mohou i diváci, co nepatří k cílové skupině.

Silná mi inscenace režiséra a autora scénáře Michała Buszewicze přišla v okamžicích, které mají něco jako pečeť osobního ručení. Třeba když herci postupně popisují, jakým způsobem se může odvíjet rozhovor s rodiči při sledování filmu, v němž se objeví milostná scéna. Člověk sice neví, jestli herec popisuje vlastní zkušenost, ale je téměř jisté, že se nejedná o vymyšlené historky, ale příběhy, které tvůrci objevili při rešeršních přípravách inscenace. Podobně působí i epické vyprávění o prvních sexuálních zkušenostech.

Ne všechny scény tohoto osvětového kabaretu si ovšem dokáží udržet takovou úroveň. Vysloveně edukativní části mají o poznání horší tempo. K nepřečkání mi přišel především neúměrně dlouhý popis menstruačního cyklu, přičemž herci seriózní přednášku vyplňovali ne příliš vtipnou pantomimou zobrazující řečené.


Očistec si zaslouží každý Z inscenace režiséra Jakuba Čermáka jsem měl trochu obavy, parodií na Miloše Zemana jsem už viděl v divadle nespočet a originálních nápadů v nich bylo jako šafránu, nejčastěji se tvůrci spokojili s imitací specifického hlasového projevu.

Čermák má naštěstí větší ambice a samotná parodie není středobodem jeho hry. Jistě, kritika počínání Zemana a jeho okolí je z inscenace čitelná, ovšem objevují se tu témata palčivější, než je jeden dosebezahleděný politik. Důraz je kladen na téma stárnutí, především na to, jak člověk na sklonku života ztrácí vlastní důstojnost. Inscenace si přitom moc nebere servítky, popis fungování léčeben dlouhodobě nemocných se nejspíš dost blíží realitě, využívání nemocného člověka ziskuchtivým okolím jsme před pár měsíci viděli na vlastní oči přímo na Pražském hradě.

Prezidentská rodinka je tu předvedena ve výrazně nadsázce, ale Čermák má pro tuhle směšnou partičku i velký kus pochopení. Zuzana Bydžovská v ústřední roli sice pár gesty připomene Zemana, ale nepouští se do karikatury a do postavy vkládá zoufalství z blížícího se konce. Vanda Hybnerová v nepadnoucích šatech je jako prezidentova manželka směšná, ale zároveň s ní člověk může soucítit jako s terčem až nepřiměřené mediální šikany. Lucia Čižinská jako dcera, která radši dobrovolně žije ve sklepení Hradu, aby svou vášnivostí nezpůsobila otci problémy, zkrátka jen touží po někom, kdo by ji pochopil a měl rád.

Snad jen parodická scéna, v níž se Daniel Krejčík jako hradní mluvčí vyznává ze své (sexuálně zaměřené) fascinace stárnoucím politikem, zanechává dojem snahy o poněkud prvoplánově šokování.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde
lze poslouchat též denní podcast Záhledy, ve kterém o festivalu hovoří redaktoři Světa a divadla