Dubský: Festival Divadlo (pátek 15.9.)

Máj (Boca Loca Lab)
Audience a Příjem (Divadlo F. X. Šaldy Liberec)

Máj (Boca Loca Lab)

Voicebandový Máj v režii Jiřího Austerlitze může být ideální pomůckou pro maturanty, kterým se nechce nejslavnější dílo Karla Hynka Máchy číst. Vlastně se jedná o zážitek spíše experimentálně hudební než divadelní.

 

Text básně si mezi sebe rozdělila čtveřice herců, kteří sólově i vícehlasem (s precizně načasovanými nástupy) během necelé hodinky přednesou celé dílo bez nějaké výraznější jevištní akce. Doprovází je hudebník Michal Cáb, jehož zvukový doprovod ale neslouží pouze jako podbarvení, ale výrazně se podílí na temném vyznění romantické básně. Bylo zajímavé sledovat, co všechno lze pro tvorbu různých zvuků využít, kreativita tomuto dílu rozhodně nechybí.


Audience a Příjem (Divadlo F. X. Šaldy Liberec)

Režisér Břetislav Rychlík propojil v libereckém divadle do jednoho večera dvě aktovky, jejichž společným jmenovatelem jsou hlavní postavy. Zatímco Audience Václava Havla je obecně známá, její pokračování Příjem od Havlova kolegy z disentu Jiřího Dienstbiera je dílem spíše pozapomenutým. Rychlík navíc mezi obě aktovky přidává intermezzo, které představují verše Ivana Magora Jirouse.

Za nejsilnější část večera považuji první část, ne nadarmo patří Audience k často inscenovaným textům bývalého prezidenta. V Liberci se mohou spolehnout na oba hlavní představitele. Tomáš Váhala je jako Ferdinand Vaněk zakřiknutý intelektuál, který se jen obtížně sžívá s lidovějším způsobem jednání. Ale ačkoliv se neustále omlouvá a za vše děkuje, není mu slušnost překážkou k tomu, aby v rozhodující chvíli zaujal jasný a neměnný postoj. 

Skvěle si s postavou Sládka pohrál Martin Polách. Za žovialitou skrývá nejistotu, kterou v něm probouzí autoritativní režim, jehož mocenskému soukolí příliš nerozumí. Sládek je postava smutná, která si to na jednu stranu snaží nerozházet s mocnými, aby si v životě nezpůsobila zbytečné problémy, na druhou stranu je to ovšem člověk, jehož všeobjímající marasmus nepřipravil o poslední zbytky lidskosti, a tak si uvědomuje, že se propůjčuje k morálně pochybným věcem a k Vaňkovi vzhlíží jako k člověku, který ho převyšuje.

Dienstbierův Příjem svádí obě postavy dohromady po letech ve vězení, zrcadlí se v něm některé dialogy z Audience, nedisponuje ale takovou slovní hravostí. Dobře se podařilo charakterizovat vedlejší role, ať už jde o režimního fachidiota Náčelníka (Zdeněk Kupka) nebo prospěcháře Bavoráka (Martin Stránský), který se prosadí za každého režimu.

Nejproblematičtější se mi zdá spojovací materiál v podobě Jirousových básní. Jakkoliv chápu, že vězeňská tematika Příjmu svádí k tomu naservírovat divákům texty, které Jirous napsal za mřížemi, přišlo mi, že se tím vyznění obou aktovek tento nápad zbytečně ředí a na konci první půlky oslabuje hezky vypointovanou Audienci. Nelze ovšem nepochválit Václava Helšuse, který svým uhlazeným přednesem dokáže dát básním nečekané vyznění.


LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Roman Dobeš a Martin Špelda

festivalový program zde

o inscenacích letošního festivalu Divadlo se pohádali též redaktoři SADu v podcastu Záhledy)