Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 14.9.)

Vzkříšení (Divadlo Na zábradlí)
Příliš drahý jed (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Jsme krajina (Divadlo Jozefa Gregora Tajovského Zvolen)
Návrat do Remeše (Teatr Łażnia Nowa, Krakov / Nowy Teatr, Varšava)

Vzkříšení (Divadlo Na zábradlí)

Adaptace Tolstého románu přináší vše, co člověk od Mikuláškovy inscenace očekává. Výrazné výtvarné gesto v podobě bílé kachlíkované scény Marka Cpina, zřetelný odstup od původního textu daný zcizováním a ironií, stylizované herecké výkony. Nelze se tedy zbavit dojmu mnohokrát viděného, ale ono opět vychází docela dobře.

Divadelní adaptace Armina Petrase se zaměřuje především na postavu knížete Něchljudova, který se snaží odčinit hřích z mládí a pomoci prostitutce Kateřině odsouzené za vraždu. Miloslav König jej hraje jako člověka ztrácejícího půdu pod nohama, který si po čtyřicítce uvědomí, že nemá pro co žít a snaží se to zoufale napravit. Snaha pomoci ostatním je ovšem motivována docela sobecky, skrze tuto pomoc se Něchljudov snaží zachránit sám sebe a najít nějaké směřování svého života. Tím vším se prolíná kritika systému a úvahy nad tím, jak efektivní a spravedlivé je trestání zločinců, zda vůbec vězení může sloužit jako nápravný prostředek, nebo se jedná o obyčejnou pomstu.


Příliš drahý jed (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)

Hra britské dramatičky Lucy Prebble se zabývá kauzou otravy bývalého agenta FSB Alexandra Litviněnka, který sice z Ruska emigroval do Velké Británie, ale odplatě svého dřívějšího šéfa Vladimira Putina stejně neutekl. Text není pouhým dokudramatem, lze v něm nalézt detektivní dějovou linii, ale i komediální prvky na nepravděpodobných místech.

Režisér Adam Doležal se naneštěstí rozhodl převyprávět příběh Litviněnkovy vraždy hodně polopatisticky. Celkem dobře vycházejí intimnější scény mezi ústředním manželským párem (Vladimír Pokorný a Zuzana Ščerbová), horší je to s hromadnými akcemi. Je zřejmé, že třeba večírek u Berezovského má kabaretní rámec cíleně, ale vůbec se zde nedaří navodit atmosféru nevkusu devadesátkového, do mafiánské diktatury se transformujícího Ruska. V zalidněné inscenaci jsou navíc do menších rolí obsazeni neherci, což je místy dost vidět a celkový dojem to rozhodně nezlepšuje.


Jsme krajina (Divadlo Jozefa Gregora Tajovského Zvolen)

Dokážu pochopit, že inscenace režisérky Petry Tejnorové může rezonovat ve Zvolenu, ale opravdu mi není jasné, proč právě tento kus vybrala dramaturgická rada na festival v Plzni. Jsme krajina se totiž zabývá hyperlokálním tématem přes sedmdesát let plánované a nikdy nerealizované stavby vodní nádrže Slatinka. Jedná se o bizarní záležitost, o které by možná bylo zajímavé zhlédnout dvacetiminutový dokument nebo investigativní reportáž. Na divadelní představení pro nezainteresované publikum ovšem tato kauza nemá dostatečný přesah. Jistě, můžeme se bavit o tom, že jsou ve hře zachyceny obecně platné mechanismy využívání mocenského postavení k vlastním cílům a nečistá hra úřadů vůči obyvatelům. Pouhé konstatování tohoto stavu však vyznívá poněkud banálně.

Když už člověka nezaujme téma, může se často bavit alespoň zpracováním. V případě zvolenské inscenace ovšem ostrouhá, jelikož je vedena v přísně dokumentárním duchu a je téměř prostá jakéhokoliv zajímavějšího divadelního nápadu. Z větší části se jedná o rekonstrukci a shrnutí veřejného projednávání, při němž se naráží na problémy spjaté se stavbou vodního díla, které ve výsledku vlastně vůbec nikdo nepotřebuje. To vše je doplněno několika projekcemi, divák má možnost slyšet rozhovor s geologem nebo ekoložkou, objeví se i záběry z dokumentárního filmu Na vode z roku 2001, který zachycuje názory obyvatel Slatinky na plánovanou stavbu.

Pokud zde něco dokázalo udržet moji pozornost, byla to čtveřice herců, podávajících příjemně civilní výkony. Jinak to ale bylo pekelně dlouhých 90 minut.


Návrat do Remeše (Teatr Łażnia Nowa, Krakov / Nowy Teatr, Varšava)

Polská inscenace podle stejnojmenné knihy francouzského sociologa Didiera Eribona je koncipována jako televizní talk show. V ní má Eribon (hraje ho Jacek Poniedziałek) mluvit nejen o své knize, ale hlavně o svém životě – coming outu či vzestupu z dělnických vrstev mezi společenskou elitu.

Moderátoři (Jaśmina Polak a Yacine Zmit) jej ovšem dlouho skoro nepustí ke slovu, předhánějí se ve slovních exhibicích a výkladech cizího díla, jemuž s odlišnou životní zkušeností nemohou rozumět. Vtipným způsobem tak prezentují sociální vyloučení, kterého se mohou dočkat příslušníci méně privilegovaných vrstev, snobismus a pokrytectví. Postupně se ke slovu dostává i slavný sociolog, který nejprve ostýchavě, ale poté s čím dál větším emocionálním zaujetím vypráví o ponižování, kterému v mládí čelil, a otevírá tak v Polsku nesmírně aktuální téma homofobie.

Inscenace režisérky Katarzyny Kalwat je intelektuálně hravá, klade důraz na slovo a ukazuje, jak ho lze použít k ubližování druhým. V racionální rovině tak Návrat do Remeše dává smysl, niterně mě však představení úplně nezasáhlo.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalový program zde
o inscenacích letošního festivalu Divadlo se pohádali též redaktoři SADu v podcastu Záhledy)