Škorpil: Láska jako argumentační cvičení (Divadlo Letí)

 V Německu usazená (a stále oceňovanější) izraelská autorka Sivan Ben Yishai si ve své Lásce jako argumentačním cvičení vybírá za model nerovných partnerských dvojic ikonický pár Pepek Námořník a Olive Oyl. Vykračuje však z jejich původního animovaného fikčního světa a oba je uvádí do současnosti, kde ona je úspěšnou feministickou autorkou, a on ne zcela úspěšným ex-studentem filmové vědy s touhou natočit svůj velký film. Hra není – ale to nelze od Ben Yishai vlastně ani očekávat – jednoduchou demonstrací tezí a byť zobrazuje nevyrovnaný svazek křehké intelektuálky a poněkud jednoduššího macha, nakonec obhajuje – myslím si – lásku, či potřebu vztahu a zázemí. Samozřejmě s vtipem, hlubokou ironií a spoustou kulturních i jiných odkazů.

V inscenaci Kashy Jandáčkové je part Olive rozdělen mezi tři herečky (Annu Kameníkovou, Karolínu Vágnerovou a Marii Kieslowski), zatímco Pepka ztvárňuje pouze Jakub Gottwald. Už tak je posílen ženský hlas, což ještě zdůrazňuje závěrečná až extatická pasáž zasvěcená ženským sexuálním potřebám (a možná vcelku zbytečně podpořená a doslovená i scénograficky).
 

Při znalosti tvorby Sivan Ben Yishai (v časopise Svět a divadlo jsme o ní mnohokrát psali a v čísle 6/2023 vydali též její hru Spílání jevišti) si troufám odhadnout, že je to režijně-dramaturgická volba inscenátorů, která tradičně nejednoznačné a spíše neideologizující (či nestranící) tvorbu autorky poněkud zjednodušuje. Mám-li tedy k inscenaci výhradu, jde především na vrub režii a dramaturgii, timigu „dialogů“, hereckým výkonům ani živému hudebnímu doprovodu není v zásadě co vytknout. U prvního vstupu Sivan Ben Yishai na česká jeviště bych však přeci jen asi uvítal méně intervence do jejího stylu a poetiky.