Voska: Tartuffláž (Divadlo D21)

Dnes si řekneme něco o Tartuffovi

Hned druhý Molière v rychlém sledu: nejdřív Hábova ústecká Škola žen, teď Spišákův Tartuffe v Divadle D21. Obě inscenace navíc spojuje podobný přístup k výchozímu textu jako odrazovému můstku k úvahám divadelním i jiným. Přemýšlím, proč to v mých očích Hábovi vyšlo skvěle a Spišákovi bohužel moc ne.

Problém bude patrně v tom, že Spišákovi se na rozdíl od Háby nepodařilo dosáhnout soudržnosti Molièrovy hry s tím, co do inscenace vnesli její tvůrci. Zvolené inscenační řešení totiž víceméně přepíná mezi dvěma póly: na jedné straně (hlavně v úvodu) úvahy o fungování divadla, na straně druhé inscenace klasické komedie, která zůstává celkem věrná předloze. První část trpí především úmornou doslovností, která ji mění v rozvleklou blahosklonnou přednášku; část druhá zase k textu nepřidává nic moc nového, kvůli čemu by stálo za to už lehce zaprášeného Tartuffa uvádět „tady a teď“. Tedy až na úplný závěr s překvapivým zrušením happyendu.

Potěší ale herecké výkony ansámblu Divadla D21, který si skvěle rozumí s expresivní stylizací. V první řadě Petr Pochop coby nablblý, ale o to choleričtější Orgon, zběsile se snažící řešit svízelné situace ve vlastním domě. Hasanu Zahirovićovi se zase paní Pernellovou podařilo vykreslit jako ukázkovou ježibabu (která má ovšem blíže spíš k démonickému Davymu Jonesovi než srandovní pohádkové bytosti). A Ivana Huspeková přináší prostřednictvím své komorné Doriny a Orgonovy ženy Elmíry do silně groteskní inscenace trochu potřebné věcnosti a nadhledu.

VOJTĚCH VOSKA

foto Michaela Škvrňáková
více informací zde