Voska: Don Juan a já (Divadlo v Dlouhé)

Vypnout a (po skončení představení) zapnout

První dvě třetiny pozvolna končící sezóny Divadla v Dlouhé se nesly ve znamení diváckých výzev. Nejprve Šiktancova inscenace V džungli měst, pracující se záměrnou nesrozumitelností jednání postav, potom Burajova Cesta dlouhým dnem do noci, odvíjející se tři a čtvrt hodiny v pomalém, ne však úmorném tempu. Dramaturgicky tedy vlastně chápu, proč se poslední premiérou stala – eufemicky řečeno – velmi oddechová komedie Reného Levínského Don Juan a já v režii Hany Burešové. Úplný průšvih to není, přesto však zůstávají pochybnosti.

Zápletkou to může trochu připomínat britský seriál IT Crowd: do výsostně mužského kolektivu nepraktických ajťáků přichází žena narušující zaběhlý kolektiv. Že jsou v Dlouhé ženské postavy po většinu večera upozaděny do tradičních postelově-trofejních rolí, můžeme protentokrát nechat stranou. Horší je, že třeba oproti zmíněnému sitcomu Levínského text a s ním Burešové inscenace postrádá drajv a až na čestné výjimky výraznější pointování situací – nejdřív slibně se vyvíjející, ale nakonec bohužel rozplizlý závěr je toho nejlepším příkladem.

O co tedy v této variaci na Dona Juana jde? Asociální počítačový expert Daniel John (Michal Isteník) má nulový sexuální život, a tak se mu jeho kolegové rozhodnou pomoci. Spojí se s umělou inteligencí, která za Johna chatuje s desítkami žen, a když dojde na rande, nebohý ajťák je vybaven sluchátkem, kterým mu umělá inteligence našeptává, jak má vést dialog se svými novými objevy. Pak už vše spěje celkem předvídatelnou cestou: John se utopí v mnohonásobných milostných závazcích a jeho snažení končí ostudnou prohrou. Na to celé ovšem inscenace potřebuje dvě a čtvrt hodiny s pauzou, takže místo střelhbitého konverzačního expresu je z toho spíš povídání s naproti sedící babkou v osobáku – občas se dozvíte něco zajímavého, sem tam se i zasmějete, ale celkově by vám fakt nevadilo, kdybyste se do cíle dostali dřív.

Stejně jako v případě Tartuffláže rozpačitou inscenaci znatelně vylepšují herecké výkony. Asi nejpříjemnějším překvapení večera je Jan Staněk (mimo jiné též autor hudby), v roli šéfa IT oddělení Karla Napolitana. Zatím patrně nejvýraznější hereckou příležitost od svého nástupu do ansámblu Dlouhé využil bezezbytku. Oproti stereotypně chlapáckým rolím v absolventských inscenacích v DISKu se mu Napolitana podařilo vykreslit jako dobromyslného truhlíka, jenž se snaží o maximální profesionalitu, ale nervozita z něj činí komického robota, který je bez přesně psaných pokynů v háji. Jím vedený přijímací pohovor s uchazečkou Isabellou Lilich (Kristýna Jedličková) aspiruje na nejvtipnější scénu večera. Michal Isteník v hlavní roli zase skvěle zvládá přepínání mezi bojácně civilním a naopak neodolatelně svůdným Johnem vybaveným „kouzelným“ sluchátkem – a věrně podává i jeho zoufalství, když se mu v kritické situaci elektronický pomocník zakutálí mimo bezprostřední dosah.

VOJTĚCH VOSKA

foto Martin Špelda
více zde