Mikulka: Král Lear (Klicperovo divadlo) + Knoflíková válka (Drak)

Legrácky a nelegrácky

Do Hradce jsem se v pátek vypravil na dvoják Drak & Klicperovo divadlo a výsledek byl tak trochu paradoxní. Cosi jako „zásadní sdělení“ (nebo snahu o něco takového) by jeden čekal spíš od Krále Leara než od Knoflíkové války. A ono to dopadlo naopak.

Král Lear Režisér Michal Hába je tvůrce politicky hodně vyhraněný a neváhá to dávat jak se patří najevo. Pokud bychom chtěli zůstat u Shakespeara, například jeho dlouho rozjuchaná a rozezpívaná verze Snu čarovné noci na úplném konci vyústila do náležitě krvavé revoluce (psal jsem o ní tady). V Králi Learovi nicméně trochu překvapivě zůstalo v podstatě jen u té rozjuchanosti.

Jsem na vážkách, co si o tom vlastně myslet. Ani trochu se mi nestýská po násilném roubování ideologických konstruktů na hry, které se tomu vzpírají (což byl případ zmíněného Snu), jenže změnit temnou a bezvýchodnou tragédii v do sebe zavinutý sled legrácek a „zcizujícího“ pomrkávání do publika mi taky nepřijde jako úplně skvělý koncept. Tím spíš, že se při troše diváckých zkušeností nelze vyhnout podezření, že se Hába dopracoval k pohodlné inscenační metodě, kterou víceméně mechanicky aplikuje pořád dokola. Trochu to připomeneTomáše Dianišku: vznikají kusy, kterým nelze upřít jistou úroveň a rozeznatelný styl, zároveň však postupem doby vyhlížejí stále více rutinérsky a konfekčně.

Navíc se vnucuje jedna protivná hypotéza: když se politizující tvůrce Hábova typu vzdá pevné opory v nějakém jednoduchém ideologickém prefabrikátu, činí mu problémy přijít s něčím jiným, než s poněkud vyprázdněným šaškováním, byť třeba v divadelním programu doprovázeným zásadně znějícími větami o rozpadu světa. Bude zajímavé sledovat, jak se tohle všechno vyvine v Ústí, kde má coby umělecký šéf příležitost rozvíjet svůj styl soustavněji než dosud.

Knoflíková válka O drakovské inscenaci chci napsat do SADu, takže jen stručně: tady by na rozdíl od Leara bylo možné čekat spíš nezávaznou „klukovskou“ legraci spojenou s vytrvalým ždímáním proslulé hlášky „kdybych to byl býval věděl…“. Dotyčné postesknutí sice v inscenaci zazní, ale jen jednou a je zasazeno do nenápadně ironizujícího kontextu. To však není to nejpodstatnější. Šimon Spišák s Barborou Kamenickou Pokornou přišli s kombinací velmi zábavné, hravé a zcizující podívané (v tomto ohledu vlastně nemají tak daleko k Hábovi) s přímočaře didaktickými vsuvkami. Kdyby mi to někdo takto popsal, nejspíš bych byl nedůvěřivý, ale vyšlo jim to výborně.

Trik spočívá v tom, že skupinka herců s pobaveným nadhledem „demonstruje“ dětské postavy, přičemž se dopouštějí žertů, které mohou velmi dobře chytat jak děti, tak dospělí. Čas od času ovšem účinkující běh představení zastaví, a napůl za postavu a napůl za sebe objasní divákům některý z termínů případně „konceptů“, na který právě došlo v rámci příběhu. Počínaje tím, jaký význam kdysi měly ony titulní knoflíky, přes pojednání o rovnosti žen a mužů a konče třeba výkladem objasňujícím, co je to propaganda. (Refrénovitě přitom zazní dovětek „pokud mi teď nerozumíte, zeptejte se ve škole“).

Didaktičnost je v Knoflíkové válce přiznaná, zároveň ale natolik chytře dávkovaná, že nezačne působit protivně a násilně. Samosebou i díky tomu, že s pobavenou nadsázkou odkazuje k právě viděné divadelní situaci, která by jinak mohla prošumět jen jako jednoduchá legrácka. Lze to vidět i trochu šířeji: pokud se správně orientuji, v Draku se tomuto typu inscenací věnují soustavně (viz třeba nedávná Válka světů) a vypadá to, že velmi dobře vědí co dělají.

Více informací zde: Král Lear, Knoflíková válka
foto viz webové stránky obou divadel
o Knoflíkové válce budu sát do SADu 5/2024