Inscenace slovenského režiséra Pavola Viechy je vystavěna jako vzpomínání šéfa sociálního odboru, který se snaží s odstupem mnoha let rekonstruovat, k čemu vlastně došlo. Jeho introspektivní monolog je rozdělen mezi čtyři herce a jednu herečku, kteří celou situaci ohledávají z několika úhlů pohledu.
Bohužel samotná dramatizace (její autor Ondřej Novotný je zároveň i dramaturgem) je problematickým bodem inscenace, jelikož se nepodařilo příliš překonat literárnost předlohy. Herci sice v celkem realisticky pojaté scéně bytu rozehrávají situace z všedního života (koupel, polehávání na gauči, krájení zeleniny), ale s vyprávěným příběhem se tyto akce propojují jen minimálně. Vkrádá se pocit, že kdyby protagonisté dělali cokoliv jiného, vyznění by bylo podobné.
Samotné vyprávění je přitom docela poutavé, jenže jsem se na představení cítil, jako když posloucháte zajímavou historku, která se vás ale moc netýká. Tvůrci se snaží akcentovat rozpory mezi většinovou představou o životě a něčím, co tento řád výrazně narušuje. Celá situace s dětskou komunitou mi ovšem přijde natolik vykloubená a unikátní, že se generalizaci spíše vzpírá.
Závěrečná část inscenace, která zachycuje hledání skupinky v dusivé džungli, je díky povedenému světelnému designu slušně atmosférická. Společně s apokalyptickým závěrem tak může Město světla v hrubých obrysech připomenout Srdce temnoty, které kdysi nastudoval David Jařab v Komedii. Inscenace je to podobně neuchopitelná, dojmy z adaptace Conradovy knihy byly ale výrazně silnější.
LUKÁŠ DUBSKÝ
foto Patrik Borecký
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme