Mikulka: Golem (Divadlo v Dlouhé)

Golem, Faust, Löw, Rudolf a tak

Hradecké režijně dramaturgické duo Jakub Vašíček - Tomáš Jarkovský se představilo v Divadle v Dlouhé inscenací určenou především mladším divákům. A jak je v případě těchto tvůrců (dobrým) zvykem, i tentokrát se snaží barvité a zábavné scénické třeštění doplnit druhým plánem - v tomto případě rázu spíše faustovského.

Inscenace docela komplikovaně, občas až trochu nepřehledně proplétá několik dějových a časových rovin: současný(?) hledač Golema se promění v chudého studenta, který po umělé bytosti pátrá v rudolfinské době. Přidá se kvůli tomu ke kočovnému loutkovému divadlu, ve kterém hraje roli Fausta - a s touto postavou pak sám postupně srůstá. A do toho se prolínají výjevy ze života Rabi Löwa či císaře Rudolfa, nechybí živě hrané písně a spousta pobaveně ironických odkazů jak na klasické loutkárny (respektive na divadlo obecně), tak třeba na populární film s Janem Werichem.

Vcelku očekávatelně se přitom střídají pasáže víceméně vážné či přímo magické (povedený je například trik se „stínovým“ Golemem) s těmi jednoznačně groteskními. Přičemž ty druhé jmenované jsou nejen divácky vděčnější, ale také inscenačně přesvědčivější. Nefalšovaně zábavné jsou především výjevy spojené s loutkovým divadélkem; účinkující kromě jemnějšího i dryjáčnického humoru - servírovaného s pobaveným nadhledem - předvedou, že umí mimo jiné s lehkostí improvizovat (to když odpovídají na otázky diváků ohledně budoucnosti).

Zmíněný druhý plán, mohli bychom ho pracovně nazvat „pýcha a pokoušení moci“ se prosazuje zprvu nenápadně, v závěru inscenace už ale jasně dominuje. Zprvu ostýchavý student (hraje ho Martin Matejka) se stejně jako Faust postupně mění v sebestředného a nebezpečného megalomana, jeho balkónkový projev navíc patrně nikoli náhodou připomene mussoliniovské diktátorské manýry. V trochu méně přímočaré podobě se však s pokušením v podobě touhy po ovládnutí sil, které by ovládány raději být neměly, musejí vyrovnávat i další. Včetně císaře Rudolfa (v jednoznačně parodické stylizaci) nebo Rabi Löwa (v tomto případě se hraje napůl vážně). Samosebou, jistě by nebylo obtížné nalézt paralely až nepříjemně aktuální - tvůrcům nicméně slouží ke cti, že v tomto ohledu nesahají po banálních polopatismech a spoléhají spíš na to, že diváci mohou občas na něco přijít i vlastním rozumem.

Jako celek působí Golem poněkud roztříštěně (stíhaných zajíců je zkrátka spousta) a vážně míněné scény nejsou vždy bezezbytku přesvědčivé. Suverénně zvládnuté komediální pasáže spolu se schopností nabídnout víc než jen legraci, písničky a scénické čarováni, to však v celkovém součtu docela úspěšně vyvažují.

více zde
foto web Divadla v Dlouhé