V Divadle v Dlouhé se režiséru Michalu Vajdičkovi očividně daří, Kartonový taťka je – obzvlášť ve srovnání s několika jeho posledními tituly – hodně příjemným překvapením, které dobře rozvíjí linii divácky přístupných inscenací postupně se proměňující pražské scény.
Rozumím Jakubu Škorpilovi, když píše, že Vajdičkova inscenace je od počátku rozehrávána jako crazy komedie a dál už nemá kam gradovat. Začátek s hledáním kravaty a opakovaně padajícím obrazem na stěně tak totiž skutečně vypadá. Jenomže s příchodem Evy (Klára Oltová), Huga (Miroslav Zavičár) a kartonového otce Miloše inscenace překvapivě zatáhne za záchrannou brzdu a přímočará komika ustupuje do pozadí ve prospěch zprvu obtížněji znatelných, avšak postupně čím dál víc se na povrch deroucích temnějších podtónů. (Což samozřejmě neznamená, že od té chvíle veškerá sranda končí.)
Nová Vajdičkova premiéra, zdá se mi, vůbec klame tělem. Úvodem se může jevit, že se budeme trochu jednoduše vysmívat popleteným konzervativcům, pak to zase vypadá na rodinnou absurditku. Závěr ale obě tyhle roviny docela rafinovaně spojuje a dodává jim větší závažnost, než jaká byla do té doby na první pohled patrná, a dosahuje přitom až nepříjemné aktuálnosti. Tasnádi navíc, jak ostatně prozrazuje i v rozhovoru otištěném v programu, velmi trefně nevidí útěk k „osvědčeným“ konzervativně-patriarchálním modelům jen jako doménu zmateného seniorstva, nýbrž i něco, co klidně mohou fedrovat zástupci a zástupkyně mé generace. (Zdravíme voličskou základnu nejmenovaného motoristy.)
Ještě k oné gradaci: odehrává se také v oblasti herecké stylizace. Oproti od začátku přepjatě groteskní dejvické inscenaci Ztratili jsme Stalina se v případě Kartonového taťky Vajdička i účinkující po ostrém startu vracejí k věcnějšímu projevu, který se tak může stupňovat až do závěrečného balábile. Ostatně za zmínku tu stojí i konkrétní herecké výkony. Jan Sklenář se zříká svého obvyklého temperamentu, aby zapamatováníhodným způsobem vykreslil slabošského otce, který to tak dlouho se všemi myslí dobře, až dopadne špatně. Klára Oltová zase pojímá Evu s povětšinou téměř strašidelným chladem, jakkoli by labilita této postavy jistě mohla svádět k daleko bláznivějším extempore. A je radost sledovat Miroslava Zavičára růst s každou další rolí, chameleonský Hugo je jednou z jeho nejzábavnějších a přitom komplexních kreací, které v angažmá DvD doposud vytvořil.
VOJTĚCH VOSKA
foto Martin Špelda
více zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme