Na začátku představení kladou herci publiku sérii řečnických otázek, jež tematizují vztah k bohatství, jeho etice a morálce. Tyto otázky vymezují myšlenkový i ideový záměr Privatizace, jež se během zkoušení tematicky zúžila na osobu Petra Kelnera. Tiskovou zprávou o jeho tragické smrti emotivně diktovanou pozůstalou dcerou také sama inscenace začíná. Hned po ní následuje několik monologů – vzpomínek na Kellnera – za jejichž zdroji lze tušit bývalého mluvčího PPF či majitele Seznamu, ale objeví se i zpověď podnikatele přesvědčeného, že ho PPF zruinovala. Erbes s Jedinákem jako autoři je zřejmě použili, aby ukázali ambivalentnost vztahování se k enigmatické postavě snad nejslavnějšího českého miliardáře. Jako režiséři už ale neuhlídali, aby tyto zpovědi nevyzněly v hereckém podání ironicky, hloupě či trpitelsky.
Čili jednostranně. Což se jim v neméně ožehavém a také „devadesátkovém“ Discolandu nestalo. Zde jakoby – snad s výjimkou Kellnerovy dcery (jež však stejně jako jeho manželka neřekne v inscenaci ani slovo) – nebyla postava, jíž je dovoleno mít divácké sympatie. (Což samozřejmě neplatí, pokud jste přesvědčeni, že majetek PPF vznikl podvodem a Kellner třicet let manipuloval českou politikou.) Tato – nejspíš nezáměrná – jednostrannost podráží nohy zbytku inscenace: zmínkou o tlupě a šelmách inspirovaným obrazům a metaforám vztaženým k lovcům mamutů, motivu kopí jako předávání pomyslného žezla i snahám o vyobrazeních rodinných vztahů u Kellnerů. Vše má díky oné premise, že všichni lžou, podvádějí a manipulují pachuť tyjátru, falešnosti a prázdnoty. V závěru znovu zopakované otázky z úvodu tak přestávají být otázkami vybízejícími k zamyšlení, ale jen obviněními ponoukajícími k odsudku a sebelítosti. |
| foto Martin Špelda |
více o inscenaci
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme