Dopis je ze své podstaty žánr monologický. Těžko tedy vyčítat Davidu Šiktancovi že takový je i jeho Líbesbríf na rozloučenou se Střekovem a ústeckým Činoherním studiem. Nad čím už se ale pozastavit lze, je skutečnost že nakonec nepřinese nic víc než řadu monologů některých herců ústeckého Činoheráku a dost možná skutečných „sociálních případů“ ze čtvrti, kde divadlo sídlí.
Atmosféru tak doplňují a do velké míry vytváří jen mlhavé dotáčky z podchodů u nádraží a ikonického mostu Edvarda Beneše a scénografie Jany Hauskrechtové, která replikuje charakteristické lampy ze zmíněného mostu a do pravé části scény umísťuje jámu, nad kterou visí obří kámen, jenž rudě nasvícen občas trochu návodně připomene srdce. Pomineme-li úvodní a závěrečná slova režisérova, spojuje všechny monology zvláštní pocit odcizení, boje se sociální i rasovou determinací a nakonec i zřejmě podlehnutí vášni (či neřesti chcete-li) jíž je na jedné straně alkohol, hazard či drogy a na druhé straně (kromě zmíněného) i divadlo. Michal Zahálka ve svém popremiérovém statusu na Facebooku váhal, zda „příběhy herců nejsou krapet samožerné, a pak zas paradoxně o tom, jestli nejsou ty sociální balady o dluzích rasismu a obchodu s chudobou poněkud typové“. Byl jsem na tom stejně, jen u mne – na rozdíl od něj – nakonec převládlo zklamání a snad i únava z repetitivnosti lehce mechanického tempa. Třeba je to tím, že jsem nikdy nebyl v místní vietnamské večerce a málo se toho po mostě nachodil. |
| foto Martin Špelda |
více o inscenaci
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme