Voska: Květy noci (JEDL - Rokoko)

Temná, mlžná noc

Asi ve dvou třetinách večera vystupuje Lucie Trmíkové z dosavadní stylizace a naprosto civilně se svěřuje s tím, že celá inscenace „nějak nefunguje“. Obrací se přitom na spoluúčinkující, hledá u nich podporu pro svůj názor, a nahlas zvažuje, jestli by nebylo lepší pustit publikum domů. Tento vzácně sebeironický okamžik mi docela mluvil z duše.

Květy noci uvádí spolek JEDL v divadle Rokoko, a to v atypickém uspořádání prostoru. Obecenstvo sedí na konstrukci v zadní části jeviště a dívá se směrem do hlediště, kterýžto výhled je zhruba první polovinu představení zakryt bílou plentou. Na tu jsou promítány obrazce z vody, světla a drobných předmětů, které živě vznikají pod rukama přítomného výtvarníka Petra Nikla. Právě Niklův vizuální vklad je nejpůsobivější součástí inscenace, obzvlášť když se ona plenta rozhrne a odhalí soustavu provázků křižujících jinak prázdné hlediště Rokoka.

Ještě jednou replikou z inscenace si pomůžu – někdy ke konci z úst Trmíkové zazní věta „Moje volání je abstraktní.“ To je asi nejlapidárnější shrnutí Květů noci. Skládají se totiž z deníkových záznamů samotné Trmíkové, představujících celkem volný proud myšlenek a asociací na téma úzkostí a pochybností. Občas se z nich vynoří některý opravdu sugestivní, například ten, v němž se protagonistka snaží našmátrat vypínač, který by jí od těžkých psychických stavů pomohl. Jinak ale inscenace zpravidla zůstává u obtížně uchopitelného a dramaturgicky neošetřeného toku.

Nebeského inscenace navíc pracuje s nepřehlédnutelnými křesťanskými aluzemi, které v kontextu celku působí – možná nechtěně – krutě ironicky. Jako by z nich vysvítalo, že i v nejtěžších chvílích v životě člověka Bůh leda přihlíží a náboženství rozdává instantní moudra a latinské zpěvy (zde v podání hudebnice Mélusine de Pas). Žádná vyšší bytost za nás naše problémy holt nevyřeší.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Facebook JEDL