"Promiňte, to má být komedie?"
Replika Barbory Kubátové z inscenace Jana Mikuláška Příliš krátká telomera vlastně docela dobře shrnuje můj převládající dojem z nejnovější premiéry Divadla pod Palmovkou. A to nikoli v negativním slova smyslu. Jen bych si chtěl lehce zapolemizovat s Vladimírem Mikulkou – a jinak trefným postřehům v jeho glose trochu obrátit znaménko.
Vladimír totiž (ve shodě s webovou anotací) píše o nové inscenaci jako o nepodbízivé komedii, u níž se lze velmi dobře bavit. Já to mám naopak: Telomera je dle mého názoru řádně mrazivým a klasicky mikuláškovsky misantropickým pohledem na lidské pinožení. Těch vyloženě komických momentů nabízí jen pár, zpravidla velmi černohumorných, a díky nim je, ano, zachována nemravokárná lehkost.
Fenomén biohackingu je tu vlastně pouhou zástěrkou mocenského aparátu, jehož prostřednictvím se lidé zkrátka snaží podmanit si jiné lidi. V tom je silná hlavně tuzemská příběhová linka, sledující vztah biohackera (Jakub Albrecht) a jeho zprvu oddané stoupenkyně (Barbora Kubátová). Nejdřív celkem standardní párové škorpení postupně nabývá nepříjemně toxické podoby, když šarlatán svou milou vyžene místo sebe na mrazivou pouť po Krkonoších, aby jí po návratu ukradl její příběh, kterým si na hřebenech prošla, a naservíroval ho publiku na sociálních sítích. Vztah pak končí brutální bitkou o injekční stříkačku s čínskou látkou, která má zajistit dlouhověkost.
Dění na jevišti časem potemňuje všeobecně, i pomocí skoků do Číny, kde strašidelně chladný Albrechtův vědec vede podivný výzkum zmíněné látky za asistence nové, nejisté podřízené (Kubátová). A právě tahle sugestivní temnota, podivnost a nejistota si postupně ku prospěchu věci podmaní celou inscenaci. Mikulášek ji ještě posiluje četnými projekcemi, z nichž některé jsou zjevně vytvořeny pomocí AI, takže všeprostupující vtíravý pocit neurčitého, zvláštního nebezpečí je i pod Palmovkou podobně silný jako v inscenaci Divadla Na zábradlí Ej Áj, kterou nastudoval tentýž režisér; možná dokonce ještě silnější.
Takhle znepokojivou jsem tuhle „komedii“ opravdu nečekal. Což míním jako uctivý kompliment. A navíc na závěr nabízí i drobnou naději: citací stoletých staříků a stařenek dělících se s ostatními o svůj recept na dlouhověkost. Zahrádka s kytičkama, kterou radí jakási Františka Jirků, neokázale poráží Wima Hofa i všelijaké chemické přípravky.
VOJTĚCH VOSKA
více zde
foto Roman Dobeš
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme