Láios se věnuje méně známé postavě řecké mytologie – vládci Théb a Oidipově otci. Režisérka ji pojala jako monodrama a právě výkon Liny Beckmann je hlavním důvodem úspěchu (získala za něj i cenu časopisu Theater heute). Herečka dostává šanci ukázat širokou paletu výrazových prostředků. Je totiž nejen vypravěčkou příběhu, ale i všemi jeho postavami. Musí proto bez zaváhání přecházet mezi nadhledem a deklamačním patosem, rychle střídat emoce od pobavené ironie až po živočišný strach, nabízet výrazná gesta i s odstupem pronášené komentáře a zpochybňování vlastních činů. Ve všech polohách je uvěřitelná a zvládá stravitelně a s humorem předat divákům i textově náročné pasáže, které shrnují komplikované dějiny Théb před příchodem Láia.
Co se týče samotné hry, podobně jako kdysi při sledování Idomenea Národního divadla Brno jsem se nemohl zbavit pocitu, že ulita hotového příběhu není Schimmelpfennigovi příliš blízká. S antickým mýtem sice může naložit dle svého uvážení (což také dělá, v modernizované verzi příběhu se například Láios a Iokasté dozvídají věštbu v restauraci od její majitelky Pýthie), ale připadá mi, že nutnost směřovat děj do předem určeného bodu omezuje autorovu obrazotvornost. Přitom právě surreálnost a neodhadnutelnost dějových peripetií patří společně s vybroušeným poetickým jazykem k největším devízám Schimmelpfennigových her.
Láios naťukává několik témat, především otázku politického předání moci ve společnosti, ale i třeba toxických rodinných vztahů. V proudu textu valícího se rychle vpřed ale tato témata celkem rychle zapadnou.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalový program zde
foto Thomas Aurin
o PDFNJ budeme psát v SADu 1/2026
o PDFNJ budeme psát v SADu 1/2026
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme