Na Smíchově hru relativně málo krátili, zachovány zůstaly (patrně schválně) i některé repliky, které vyloženě narušovaly plynulý chod a uvěřitelnost dialogů. Františákovo pojetí jednotlivých scén osciluje mezi několika póly – od takřka realisticky vystavěných situací s chladně severskou atmosférou přes hororově pojaté výjevy až po groteskní scény s výraznou nadsázkou. Podobně eklekticky jsou pojaty i jednotlivé postavy (vyloženě karikaturně vyznívá třeba postava věčně opilého teologa Molvika), v jejichž charakterech je obtížné se vyznat, protože se často mění scénu od scény, což ale nelze klást za vinu hercům, ti se v daných mantinelech pohybují s jistotou. Nejcelistvěji působí „hlasatel pravdy“ Gregers Werle, kterého Jacob Erftemeijer pojal jako nebezpečně vemlouvavého manipulátora.
Režisér chtěl patrně zachytit kontrasty, které jsou přítomné už v textu hry, divácké stravitelnosti to ale příliš neprospělo. Až poslední zhruba půlhodina představení získává ucelenější tvar a přináší krutě emocionální vyústění. Na rozpadu jedné rodiny tak ukazuje, jak tragické důsledky může mít bezohledné prosazování vlastních představ o „správném“ způsobu života a jak ničivý umí být fanatismus, byť ve svém jádru skrývá pravdu.
LUKÁŠ DUBSKÝ
více zde
foto Alena Hrbková
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme