Na Větrné hůrce (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Elizabeth Costello (Nowy Teatr, Varšava)
Na Větrné hůrce
Jediný román Emily Brontëové se dočkal řady jevištních adaptací, v Plzni režisér Jakub Šmíd vsadil na dramatizaci Jana Mikuláška a Marty Ljubkové, která před lety vznikla pro inscenaci v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pokud mohu věřit vlastním vzpomínkám, byla tehdejší Mikuláškova inscenace hodně syrová a krutá. Šmídova verze není tak intenzivní, ale má mnoho jiných předností.
Režisér ve spolupráci se scénografem Petrem Vítkem opět prokazuje svůj cit pro výtvarné řešení svých prací. Prostředí, do něhož děj zasazuje, je silně atmosférické, spíše než nespoutanou přírodu ale evokuje omšelost a nevlídnost, což se propisuje i do mezilidských vztahů. Působivě vyznívají především větrné rukávy odkazující na název titulního panství.
Vedle obligátní romantické linky „lásky až za hrob“ nabízí inscenace i řadu dalších motivů, jako jsou například odmítání jinakosti (často zmiňovaný Heathcliffův původ) nebo nemožnost dostat se ze začarovaného kruhu nevzdělanosti a sociálního vyloučení (Heathcliffovo chování k Haretonovi).
Herci kombinují stylizaci s odstupem, s nímž komentují chování svých postav. Typově přesným Heathcliffem je Matyáš Darnady, který dokázal dobře vystihnout vzrůstající frustraci (a s tím i agresivitu). Klára Kuchinková v dvojroli Catherine a Cate vede obě postavy od radostné živelnosti k zoufalství, aniž by ovšem tyto ženy rezignovaly na to bojovat o své postavení v nepřátelsky nastaveném světě.
Elizabeth Costello (Nowy Teatr, Varšava)
Na Větrné hůrce
Jediný román Emily Brontëové se dočkal řady jevištních adaptací, v Plzni režisér Jakub Šmíd vsadil na dramatizaci Jana Mikuláška a Marty Ljubkové, která před lety vznikla pro inscenaci v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pokud mohu věřit vlastním vzpomínkám, byla tehdejší Mikuláškova inscenace hodně syrová a krutá. Šmídova verze není tak intenzivní, ale má mnoho jiných předností.
Režisér ve spolupráci se scénografem Petrem Vítkem opět prokazuje svůj cit pro výtvarné řešení svých prací. Prostředí, do něhož děj zasazuje, je silně atmosférické, spíše než nespoutanou přírodu ale evokuje omšelost a nevlídnost, což se propisuje i do mezilidských vztahů. Působivě vyznívají především větrné rukávy odkazující na název titulního panství.
Vedle obligátní romantické linky „lásky až za hrob“ nabízí inscenace i řadu dalších motivů, jako jsou například odmítání jinakosti (často zmiňovaný Heathcliffův původ) nebo nemožnost dostat se ze začarovaného kruhu nevzdělanosti a sociálního vyloučení (Heathcliffovo chování k Haretonovi).
Herci kombinují stylizaci s odstupem, s nímž komentují chování svých postav. Typově přesným Heathcliffem je Matyáš Darnady, který dokázal dobře vystihnout vzrůstající frustraci (a s tím i agresivitu). Klára Kuchinková v dvojroli Catherine a Cate vede obě postavy od radostné živelnosti k zoufalství, aniž by ovšem tyto ženy rezignovaly na to bojovat o své postavení v nepřátelsky nastaveném světě.
Elizabeth Costello
Varšavská inscenace proslulého polského režiséra Krzysztofa Warlikowského je dílem skutečně monumentálním, a to jak scénograficky, tak stopáží, ale i šíří zpracovaných témat. Warlikowski v ní přivádí na scénu fiktivní spisovatelku Elizabeth Costello, postavu z románů jihoafrického autora Johna Maxwella Coetzeeho. Costello se objevila jako vedlejší postava už v několika režisérových inscenacích, a tak jí nakonec věnoval i samostatný titul.
Inscenace je pravidelně zvána na různé festivaly, proto trochu udiví její prostorová náročnost – šíří své scény by se do běžného divadla nevešla, prostory DEPO2015 jsou naštěstí dostatečně variabilní. Režisér hojně využívá mikrofony, projekce i princip live cinema, nijak tím ale neupozaďuje herce, spíše díky kamerám nabízí detailnější (či prostě jiný) úhel pohledu.
Pro diváka nemluvícího plynně polsky je takřka čtyřhodinové představení skutečně náročnou zkouškou, jelikož je z velké části založeno na textu a čtení titulků dlouhých filozofických pasáží je zvláště v delší první polovině docela vyčerpávající.
Warlikowski v jednotlivých pasážích, které jsou často komponovány jako rozhovory se spisovatelkou či její přednášky na různých konferencích, otevírá celou řadu témat – ať už jsou to práva zvířat, etická odpovědnost autora za vlastní dílo, vztah k Bohu, ale v menší míře i klimatická krize či postavení žen ve společnosti. Druhá polovina se pak soustředí především na problém stárnutí a vyrovnávání se s vlastní smrtelností.
Elizabeth Costello se rozhodně může chlubit řemeslnou zručností, s níž je konstruována, a rovněž velice zdařilými hereckými výkony (nejvíce v tomto ohledu zaujme finální scéna, v níž vystoupí osmaosmdesátiletá polská herecká legenda Maja Komorowska). Myslím ale, že inscenaci by slušela větší střídmost. Vrstvení řady témat v intelektuálně složitých rozhovorech poněkud rozřeďuje emocionální účinek inscenace. Ale rozhodně je to dílo, které divák z hlavy jen tak nedostane.
.jpeg)
.jpeg)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme