Voska: Olmerka (Testis)

Olmerčina černá kára

Inscenace režisérky Natálie Deákové a autorského tandemu Kristýna Nebeská-Maxim Bitto, zabývající se životními osudy zpěvačky Evy Olmerové, vznikla původně pro Divadlo Viola. Na repertoáru ovšem v důsledku změny uměleckého vedení vydržela pouhé dva měsíce. Nyní je pod hlavičkou spolku Testis uváděna v pražském Činoherním klubu i na zájezdech – a je dobře, že provozně-organizační nesnáze překonala.

Jsem moc mladý, Eva Olmerová je pro mě jen základně známým jménem – tuším, že někdo takový existoval, a možná si vzpomenu i na jednu dvě písně, ale to je tak všechno. U Olmerky nicméně tahle neznalost vůbec nevadí. Tvůrčí tým představuje zpěvačku nedidakticky, a přesto s velkým citem pro všechny těžkosti, kterými v životě prošla, zejména závislost na alkoholu a potýkání se s komunistickým režimem. Velmi cenným je obzvlášť náhled na její angažmá v Semaforu, který dobové poměry v tomto legendárním pražském divadle ukazuje bez jakékoli idealizace.

Dobře našlápnutá inscenace střídá epizody ze zpěvaččina života s výborným živým provedením jejích písní, v pomyslné druhé polovině večera (hraje se bez přestávky) se však bohužel trochu vytrácí dynamika, ubývá songů a Olmerové trápení se s návykovými látkami a opilecká extempore začnou být trochu repetitivní.

Jenomže i v takových chvílích se Deákové inscenace může opřít o výkon Barbory Hrzánové v hlavní roli. I v ožralých nebo zfetovaných polohách, které jsou během večera minimálně pocitově v převaze nad střízlivými stavy, se pohybuje bez jakýchkoli sklonů k jednoduchým opileckým šaržím. Její Olmerová v sobě postupně čím dál sugestivněji spojuje vztek na celý svět s bolestným uvědoměním, že za své nesnáze si přinejmenším do jisté míry může sama, a Hrzánová tento protiklad ztvárňuje bez návodné melodramatičnosti. Navíc se pyšní čistým, mohutným pěveckým projevem, který přitom opět nenapíná do zbytečné exhibice: písně podává s milou neokázalostí, v čemž jí pomáhá výtečně hrající kapela.

Termín „neokázalost“ lze pak použít i pro samotný závěr inscenace, kdy zazní píseň Černá kára. Během její poslední sloky kapela hraje dál, ovšem Hrzánová pomyslně předá mikrofon samotné Olmerové, jejíž hlas ze záznamu dozpívá poslední sloku. Herečka mezitím labužnicky pokuřuje v křesle, usmívá se a zlehka mává kamsi vzhůru. Přirozeně jímavá tečka bez trapné slzopudnosti.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Martin Špelda