Král: Optimalizace pražské divadelní sítě

1. Příspěvek do diskuse od oponenta studie "Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě" Karla Krále

Tak mě napadlo, že když Marie Reslová, kolegyně oponentka "Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě", zveřejnila svůj názor (Začíná bitva o dotovaná pražská divadla), mohu vyvěsit i já svůj první komentář k témuž, adresován byl Ondřejovi Černému a poslán i oponentům. Zde je:

Milý Ondřeji,
dřív než začnu spisovat svůj komentář k otázkám, poskytnutým k tzv. konceptu veřejné diskuze, dovol obecnější poznámku.
Vypracování studie „Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě“ naráží podle mého soudu na dva problémy.

První je otázka, co vlastně očekává Hl. město Praha. Bohumil Nekolný asi trefně soudí, že mluvit o transformaci je matoucí, že jde ve skutečnosti o redukci. Ale redukci čeho?
Chce město snížit počet příspěvkových organizací (neřku-li je všechny proměnit v jiné právní subjekty), nebo chce ubrat z financí vynakládaných na kulturu, respektive divadlo?

Mikulka: Život Galileiho (Divadlo Na zábradlí)

Jen málokdy se přihodí, aby byl tou nejpovedenější součástí inscenace divadelní program. Onou smutnou výjimkou je Galileo: dobře poskládaná sestava textů nabízí pohled na hru, autora i jeho hrdinu z několika různých úhlů. Poučná a chytrá četba, navíc ukrytá v nezvykle elegantním černém přebalu (nebo má být ta čerň významná?).

O inscenaci se něco takového bohužel nedá napsat ani s maximální dávkou dobré vůle - spolehlivě totiž zbavuje text veškerého kouzla.

Varyš: Účtování v domě božím (Dámský krejčí Jana Friče na Kladně)

Zastávám názor, že Georges Feydeau je jedna z největších tragédií, které kdy potkaly lidstvo, a na rozdíl od povodní nebo teroristů bohužel nemá jednorázové, ale stále se opakující následky, je tudíž daleko horší a ničivější. Zařazováním Feydeauových her na repertoár by se měl zabývat zákoník (nejlépe trestní); a to minimálně stejnou sazbou, jako popírání holocaustu. Jsou samozřejmě výjimky, jednou z nich je právě Fričova inscenace Dámského krejčího v Městském divadle Kladno, která se hře samé i její inscenační tradici v českém pojetí důkladně a od podlahy vysmívá.

Kyselová: Pohania/Aj kone sa strieľajú (SND)

Dvakrát SND alebo na čo sa chodí!

Kožušinky a ikonky

Pohania predčasne tragicky zosnulej mladej autorky Anny Jablonskej sa zaoberajú relativitou viery, na príklade rodinného príbehu hra ukazuje a ironizuje, že boh je len taký, akého si ho urobíme. V réžii Mariána Amslera sledujeme smutno-smiešnu "story" v klišé obrazoch predstavujúcich ukrajinský nevkus a krikľavosť. Podobne je to i s hereckou interpretáciou, excentrizmus Zuzany Fialovej konvenuje s outfitom prestarnutej luxusnej prostitútky, "rádoby" minimalizmus Božidary Turzonovovej zasa neprinesie nič nové okrem celkom solídneho prejavu falošne bigotnej kresťanky.

Mikulka: England (Studio Hrdinů)

Měl jsem pocit...

Umístit do sálu se Slovanskou epopejí divadelní kus, ve kterém hraje tak zásadní roli ironizované moderní umění, je vlastně ironie na druhou. Ale vážně: od Národní galerie je v každém případě hezké, že dala divadlu Orlík k takovéto vylomenině svolení.

Paradoxně jsem ale neměl pocit, že by se poněkud bizarně působící prostředí na vyznění představení nějak zvlášť podílelo. A co víc, vlastně jsem měl pocit, že jediné, co se na vyznění představení doopravdy podílí, je to, jak hraje Ivana Uhlířová.

Švejda: Ucpanej systém (Dejvické divadlo)

K herectví Ivana Trojana a Miroslava Krobota

Jedním z nejčastějších epitet, které se v případě Dejvického divadla používají, je herecká sehranost. Zkusme ale nahlédnout za něj.
Herci a herečky mají v souboru pevné postavení, většina z nich si našla svůj typus, se kterým pravidelně pracuje: hejsek (Václav Neužil), dobrák (David Novotný), inteligent (Martin Myšička), primitiv (Hynek Čermák), cynik (Klára Melíšková) apod. (poněkud zjednodušeně řečeno). Jejich výkony lze v jednotlivých inscenacích považovat většinou za výborné, ale stále jde pouze (či přesněji „pouze“) o interpretační herectví.
A pak jsou v souboru lídři. Herci, kteří nevytváří pouze charakter postav, ale kteří nesou i téma inscenace.

Zahálka: Pěna dní (Bezruči)

Mládí, láska a Duke Ellington

Je to zjevně jen náhoda, ale v odstupu necelých tří týdnů měly premiéru dva pokusy o jevištní uchopení Vianova románu Pěna dní, jemuž ono nadužívané adjektivum kultovní náleží snad právem. Na Havelkovu verzi v La Fabrice se chystám v lednu, ohlasy se různí (Vladimír Hulec ji v deníku E15 označil za nepovedenou a nedokončenou, moje kolegyně Magdaléna Čechlovská v HN byla o poznání vstřícněji nakloněná) - a včera měla u Bezručů premiéru inscenace v režii Anny Petrželkové a dramatizaci Petra Mašky.

Mikulka: Divadlo Gočár (Komedie)

Takže po dvou dnech znovu na premiéru do Komedie - a byl z toho zážitek úplně opačného typu než na Naší třídě.

Není snadné jednoduše zformulovat, o čem že se to tu hodinku hrálo. Samozřejmě, o třech slavných prvorepublikových architektech, o jejich rivalitě a rozdílných přístupech k tvorbě. A o jejich třech pražských kostelech. A taky tak trochu o první republice samotné. Jenže to všechno byly jen nezřetelné útržky, průhledy podivné a podivně pokroucené. A vždycky když se objevilo nějaké uchopitelnější téma, inscenace nemilosrně odbočila stranou.

Mikulka: Naše třída (Komedie)

Nová Komedie začala lépe, než by mohli skeptici očekávat na základě posledních výkonů Strašnického divadla. Slobodzianekova Naše třída nabízí krutý pohled na polské dějiny poledních osmdesáti let, ve kterých nelze pořádně odlišit oběti a viníky, a jakés takés smíření je možné snad až kdesi na druhém břehu - tady na zemi je jen směšnou iluzí. Téma je to v Polsku poslední dobou populární, Slobodzianek však nenapsal klopotný historický pamflet (na způsob trochu příbuzných dramatických pokusů Miroslava Bambuška), ale kvalitní a silnou divadelní hru. 

Hájek: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

K muzeálním funkcím divadla

Dvě premiéry činohry Národního divadla (aktuální Troilus a Kressida a před pár dny premiérovaný Pán z Prasečkova) navozují koncepční otázku po významu muzeálních funkcí divadla. Připusťme, že Troilus a Kressida je hra umělecky spíše průměrná, ale je to hra s významnou historickou hodnotou, danou Shakespearovým autorstvím. Totéž platí i pro Molièrova Pána z Prasečkova.