Šotkovský: Není Arnošt jako Filip

GLOSA LEHCE AUTORSKOPRÁVNÍ

Petr Pavlovský se s zuřivou energií hodnou lepší věci (což je momentálně stav provázející většinu jeho – hlavně diskusních – vystoupení) pustil na iDN do „causy“ týkající se překladu Wildovy hry The Importance of Being Earnest (přečíst si jeho názory můžete zde, zde, zde a zde). To by ovšem za glosu nestálo, byť jeho patetické moralizující úvahy na toto téma jsou věru pozoruhodné.

Varyš: Je opravdu důležité míti Filipa?

Závěrečným představením Ost-ra-var-u byla inscenace Víta Vencla s činohrou NDM (v budově DAD) Jak důležité je mít Filipa, která si připsala velmi pozitivní ohlas. Jako obvykle trochu podezřívám nadšené festivalové hosty, že z větší části šlo o úlevu spojenou s tím, že poslední kousek je takový mile odlehčený a nemusí se na něm nic moc řešit - tipuji, že kdyby Filip přehlídku zahajoval, ohlasy přinejmenším na semináři by byly daleko ostřejší. Filip patří k oblíbeným repertoárovým kusům oblastních divadel; panuje jakási obecná shoda, že záleží vlastně jen na tom, jak moc dobře se udělá řemeslně.

Urbanová: Shakespearovy Sonety (Berliner Ensemble)

Byla jsem zvědavá, jak bude fungovat spojení Robert Wilson a poezie. Wilsonův režijní rukopis je zcela nezaměnitelný a pracuje s přesností matematické rovnice: výrazný světelný design plus opulentně manýristické kostýmy, plus bílé líčení obličejů à la maska z Commedia dell arte, plus živá hudba, která rytmizuje hru herců. To všechno rovná se úchvatná vizuální podívaná a nevšední divadelní zážitek. Wilsonovo výrazné vidění bude pro inscenování Shakespearových Sonetů to pravé, říkala jsem si.

Mikulka: Vladimír Just o Ostravaru

NESOLIDNOST JAKO METODA, AROGANCE JAKO STYL

„Letos došlo k pozorovatelné změně, když diskuse místo olomouckého Štefanidese moderoval brněnský Drozd. Patrně větši obměnou byla však absence některých známých firem z předchozích let, díky čemuž byla diskuse věcnější a snad i kultivovanější.“ …pochvaloval si v neděli kolega Varyš v posledním čísle Zpravodaje letošního Ostravaru. Potěšení to ovšem bylo poněkud předčasné: Vladimír Just sice na diskusích chyběl, ve svém shrnujícím článku o Ostravaru v Lidových novinách však s dvoudenním zpožděním názorně předvedl, o čem byla ve Varyšově článku řeč.

Felsberg: Shakespeare. Hry pro vrahy, oběti a další (Deutsches Theater Berlin)

Nuda a její oběti

V listopadu měla v berlínském Deutsches Theater premiéru inscenace Shakespeare. Spiele für Mörder, Opfer und Sonstige (Shakespeare. Hry pro vrahy, oběti a další) v režii Dimitera Gotscheffa. Dramaturgický nápad začíná a končí u propojení vražedných scén z Shakespearových dramat a textů Heinera Müllera. Představení má rámec hamletovské divadelní slavnosti na které jsou slavné postavy zároveň diváky v první řadě a krvavými aktéry na rozsáhlé poloprázdné scéně. Středobodem dění je zde dle potřeby vyjíždějící a do propadla zapadající trůn – symbol moci a potěšení, pro který se vyplatí vraždit. Bez ladu a skladu se tady střídají groteskně nastínění Caesar, Richard, Jindřich, Titus, Macbeth, Hamlet a další. Jednotlivé části oddělují pěvecké party zpěvačky a monology Yoricka.

Mikulka: Ostravar

Herci v malém i velkém

Nahlédnuto z lepší stránky, byla nejpříjemnějším zážitkem letošního Ostravaru „rehabilitace“ Arény. Na minulých ročnících mne zdejší inscenace skoro pravidelně zklamávaly (včetně těch zhusta oceňovaných, Brenpartii nebo Blechy) a obligátní tvrzení o ostravském Činoheráku se mi zdálo hodně přitažené za vlasy. Letos hrála Aréna čtyřikrát a přes veškeré výhrady k Plešaté zpěvačce nebo Amigovi (ale toho jsem viděl jen částečně) bylo jejich silnou stránkou právě herectví.

Urbanová: Děti slunce (Deutsches Theater Berlin)

Deutsches Theater si ve svém aktuálním měsíčníku klade otázku, zdali jsme spokojeni s demokracií v Německu. Uvedení hry Děti slunce od Maxima Gorkého lze chápat jako příspěvek do diskuse, kterou místní dramaturgie otevírá (byť měla hra premiéru už v roce 2010). Jak neopomněla zdůraznit dramaturgyně Sonja Anders v přednášce, jež repríze dne 30. listopadu předcházela, Gorkij napsal Děti slunce za svého pobytu ve vězení během revoluce roku 1905.

Mikulka: O ozvláštňování

OST-RA-VAR, den třetí

Ozvláštňování je jeden z nejohavnějších termínů českého divadelně kritického žargonu, snad ještě ohavnější než právem vysmívaný temporytmus. Jenže ozvláštňovat se nemusí jen v kritice. Pokud začne ozvláštňovat režisér, vznikají ornamenty, jejichž smysl je z valné části vyčerpán tím, že se objeví. V řádu věci samozřejmě je, že se ve své planosti tváří neobyčejně hlubokomyslně. 

Žantovská: Církev (Studio Hrdinů)

Célinova Církev v pojetí Studia Hrdinů je skutečnou pastvou pro intelekt. Množství myšlenek, názorů, postřehů a více či méně rozhořčených či nenávistných obžalob společnosti, které tu uhrančivě zaujatý až neúprosný, tu ironicky odtažitý lékař Bardamu (částečně splývající se samotným Célinem) ve fascinujícím podání Karla Dobrého předhodí světu – v podstatě nic jiného se tu nestane a v podstatě to stačí.

Škorpil: Církev (Studio Hrdinů)

V Célinově Církvi ve Studiu Hrdinů se znovu se ukazuje (stejný pocit jsem měl ze Samoty... v Komedii), jak se Michal Pěchouček dokáže podřídit tématu, textu i prostoru. Vše na jevišti se zdá být logické, přirozené a nenásilné. Opět jsem obdivoval, jak se nebojí ticha, prostého gesta nebo zastavení herce v akci i prostoru. Jak dokáže vybraně, s patrným výtvarným cítěním, stavět mizanscénu a jak zvládá i velký a ne zrovna vlídný prostor, který nezaplňuje, ale vyplňuje a doplňuje s použitím jeho přirozených dispozic.
Pěchouček v Církvi staví zejména na civilním (nikoli civilistním) výkonu Karla Dobrého.