Etlíková: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Generalizace jsou out!

Mé druhé setkání s divadlem Olivera Frljiće mi potvrdilo dojem z květnové návštěvy jeho mnichovského titulu Balkan macht frei v rámci Divadelní Flory Olomouc. Přestože tento režisér budí rozruch a buduje si imidž politicky angažovaného tvůrce, způsob, jímž se zapojuje do společenské diskuse, má velmi konzervativní charakter.

Škorpil: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Odhlédnu-li od jeho obsahu, který je svém plném vyznění do českého převážně ateistického a zatím snad i poměrně demokratického prostředí jen těžko přenositelný, bylo pro mne Prokletí setkáním s Frljićem jak jsem si jej zapamatoval z inscenace Buď proklet, zrádče své vlasti (tak její název zpětně překládám ze slovenského titulu; je možné, že v českém kontextu se jmenuje i jinak), kterou jsem v roce 2012 viděl v rámci festivalu Nová dráma. Tehdy byl Oliver Frljić, nemýlím-li se, ještě vycházející chorvatskou hvězdou a přitom všechny prvky jeho dnes již proslaveného (a bohatě exportovaného) rukopisu byly na místě: nepravidelná dramaturgie, na první pohled nahodilé skládání scén, vystupování z děje a komentování probíhající inscenace, dojemná (pseudo)přiznání i brutální fyzické/tělesné akce. A za tím vším tušená touha po provokaci a skandálu.
Dalšího Frljiće si nejspíš dám až zase v další pětiletce. Přiznávám totiž, že jeho silová režie, která dobrovolně rezignuje na konstruovanost, obrazivost a fantazii a touží říkat věci napřímo (obecná čeština má vážně hezký termín „natvrdo“), vážně není můj „šálek čaje“.

Mikulka: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Nedlouho po Romeu Castelluccim dorazilo do Prahy dílo dalšího renomovaného divadelního provokatéra, chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Na rozdíl od trochu nijaké Castellucciho Democracy in America přivezl varšavský Teatr Powszechny inscenaci, která v Polsku vyvolala skutečné pozdvižení. Není divu, když v průběhu představení dojde na felaci a oběšení sochy papeže Jana Pavla II., kácení velkého kříže motorovou pilou, výrobu samopalů z krucifixů, úvahu o sbírce peněz za účelem najmutí vraha předsedy strany PiS Kaczynského a spoustu dalších pikantností. Potíž je v tom, že provokace je to šitá na polskou míru, Pod Palmovkou spíš všichni se zájmem sledovali, jestli se naplní pověst, která Prokletí předcházela - pobouřen či zasažen byl asi jen málokdo. Ale to bylo jasné předem a nemá smysl to komukoli vyčítat, naopak, je nepochybně dobře, že bylo možné na vlastní oči vidět, jak vypadá divadlo, které dokáže ve Varšavě vyvolat regulérní pouliční demonstrace.

Mikulka: Život je krásnej (Činoherák Ústí na Labem)

No, krásnej...

Nová inscenace ústeckého Činoheráku je autorský kousek: zdejší dramaturg Karel František Tománek si svůj vlastní text také sám zrežíroval. Jako autor používá oblíbenou metodu spleti několika příběhů, které se postupně odkrývají; nechronologicky a často i s docela výraznými skoky v čase. Pět žen a tři muži se přeskupují do nejrůznějších dvojic, opouštějí se, provádějí si nejrůznější drobné i větší podrazy, občas se dokáží utěšit a jindy si prostě jen tak nerozumí.

Mikulka: Rekvalifikační kurz (4+4 dny v pohybu)

Na digitálním dně

V rámci festivalu 4+4 dny pohybu bylo v Karlínských kasárnách možné vidět i nastudování původně rozhlasové hry René Levínského, pyšnící se titulem Jaromír Stromšík: Úvod do práce s počítačem - Rekvalifikační kurz, Úřad práce Městské části Praha 9. Stejně jako v rozhlasové verzi byl jedinou (a titulní) postavu na scéně Petr Vaněk.

Švejda: Elity (Slovenské národné divadlo)

Skutečnost, že StB byla všudypřítomnou organizací, která cele prostupovala socialistickou společnost a že do svých služeb získávala i velmi mladé lidi; že v překotné polistopadové době došlo k nedostatečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí a mnohým z členů či spolupracovníků StB se podařilo proniknout do nového politického a ekonomického establishmentu; a že právě tito lidé dnes výrazně ovlivňují politiku a ekonomiku české i slovenské země - to vše není nijak nové. Nejde o nic, co by nás nějak překvapilo. Inscenace Jiřího Havelky, uvedená v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky, je postavená právě na těchto třech faktech. Má tříaktovou formu.Vyčítat jí ale, že sděluje známé věci, nepovažuji za důležité (ostatně, v tomto případě spíš platí: opakování matka moudrosti). Podstatné se mi zdá být, jakým způsobem je sděluje. A v tomto směru si počíná velmi přesvědčivě.

Škorpil: Democracy in America (Socíetas Raffaello Sanzio)

Romeo Castellucci naplnil moje očekávání. Bohužel. Nelze mu upřít schopnost vytvářet na jevišti pozoruhodné a namnoze i uhrančivé obrazy. Tu potemněle surrealistické, tu až abstraktně střídmé, jindy zas, jako kdyby vypadly z obalu Oldfieldových Tubular Bells. Samozřejmá a očekávatelná (vzhledem k jeho pověsti) je tu i plnočetná nahota. To vše má však kvality především výtvarné, což v Democracy in America umocňuje ještě její především abstraktně taneční ráz. S divadlem, jak ho obvykle chápeme je to už horší. Když na něj dojde (jako ve scénách indiánů i prvních osídlenců) je to slabá recitace k nepřečkání. Vlastně jsem byl vůbec nejradši, když Castelluci zůstával u těžko čitelné abstrakce (a nevadilo mi ani dosti pomalé tempo). Když totiž došlo na „sdělování“, dostavil se mi onen pocit, který z duše nenávidím: koukáte se na jeviště a říkáte si „nechce mi říct to, co si myslím, že ne?!“

Mikulka: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

O této inscenaci už na Nadivadle psali a také svedli diskusi kolegové Škorpil se Švejdou (tady), takže se nechci opakovat, tím spíš, že ve většině bodů souhlasím s prvně jmenovaným. Ale nedá mi to nepřipojit aspoň malou poznámku s ohledem na dvě představení (Lippy a Náměsíčníci), které jsem viděl včera a předevčírem a psal jsem o nich pro změnu tady.

Mikulka: Náměsíčníci (HaDivadlo) + Lippy (Dead Centre Dublin)

Z Next Wave na Pražské křižovatky

Shodou sympatických okolností byly v Praze dva večery po sobě k vidění inscenace, založené na prakticky totožném principu. Předvést něco hodně komplikovaného a záměrně nesrozumitelného - a vysvětlit to prostřednictvím napůl absurdně parodického a napůl vážného divadla na divadle. Konkrétně v neděli na závěr festivalu Next Wave Náměsíčníci z Hadivadla a v pondělí na úvod Pražských křižovatek Lippy dublinského sdružení Dead Centre.

Etlíková: Dotěrnosti (Studio PalmOFF)

Davida Šiktance jsem vždy vnímala jako režiséra, který se sice dokáže vyjadřovat v působivých výtvarných metaforách, ale také mu velmi záleží na realisticky laděné slovní komunikaci mezi postavami a rád s herci nachází jemné psychologické nuance (ten dojem jsem získala při jeho absolventských inscenacích v DISKu a potvrdila ho například ostravská Divoká kachna). Ve hře Martina Hýči Dotěrnosti postavy vedou buď vnitřní monology nebo komunikují tak ubohým způsobem, že se toho z hovorů nedá o vztazích příliš mnoho vyvodit. Výsledkem je inscenace s největším poměrem obrazových metafor a nadsazených psychologických zkratek ve stylu Jana Nebeského či Jana Friče, s nímž jsem se u tohoto režiséra setkala.