Odhlédnu-li od jeho obsahu, který je svém plném vyznění do českého převážně ateistického a zatím snad i poměrně demokratického prostředí jen těžko přenositelný, bylo pro mne Prokletí setkáním s Frljićem jak jsem si jej zapamatoval z inscenace Buď proklet, zrádče své vlasti (tak její název zpětně překládám ze slovenského titulu; je možné, že v českém kontextu se jmenuje i jinak), kterou jsem v roce 2012 viděl v rámci festivalu Nová dráma. Tehdy byl Oliver Frljić, nemýlím-li se, ještě vycházející chorvatskou hvězdou a přitom všechny prvky jeho dnes již proslaveného (a bohatě exportovaného) rukopisu byly na místě: nepravidelná dramaturgie, na první pohled nahodilé skládání scén, vystupování z děje a komentování probíhající inscenace, dojemná (pseudo)přiznání i brutální fyzické/tělesné akce. A za tím vším tušená touha po provokaci a skandálu.
Dalšího Frljiće si nejspíš dám až zase v další pětiletce. Přiznávám totiž, že jeho silová režie, která dobrovolně rezignuje na konstruovanost, obrazivost a fantazii a touží říkat věci napřímo (obecná čeština má vážně hezký termín „natvrdo“), vážně není můj „šálek čaje“.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme