Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 16.9.)

Špinarka (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)
Green Day´s American Idiot (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
D1 (pracovní název) (Slovenské komorní divadlo, Martin)

Švejda: Pokoušení (Divadlo Feste)

Divadlo Feste uvedlo v prostorách Knihovny Václava Havla, pořádající od tohoto měsíce při příležitosti Havlových nedožitých pětaosmdesátin a desátého výročí jeho úmrtí cyklus inscenací jeho her, opožděnou "živou" premiéru na jaře pouze streamované inscenace Pokoušení. Limitující, nedivadelní prostředí pochopitelně poněkud stěžovalo provedení, ovšem již sama inscenace je (z vícero důvodů) realizovaná v jaksi limitované variantě. Personální (hraje pouze pětice herců) i prostorové. Nemůže to nemít na celkový výsledek vliv.

Švejda: Višňový sad (Divadlo pod Palmovkou)

Martin Čičvák žene Čechovův text vpřed, jak je dnes zvykem. Žádné lyrizování, žádné dumání, ale komedie, ba groteska. Výhodou je, že to není nuda, že vše běží svižně a v rozumné časové stopáži, nevýhodou - zvláště v prvé části večera -, že mnohé zůstává jen nahozeno či spadá pod stůl, že postavy se zužují více méně na typy. Zkrátka: dlouho to vypadá, že půjde o sice energický, ale vlastně nemasný neslaný průlet hrou. Zaujmou spíš jen náznaky: civilistní pojetí Ani Annou Kameníkovou, ta holka jako by opravdu byla z jiné generace, praktičnost, zaťatost i melancholie Varji Pavly Gajdošíkové, u ní jediné se dá hovořit o nějakém rozvinutí charakteru postavy, intelektuálská žvanivost a vemlouvavost Trofimova v podání Jana Teplého.

Škorpil: 100 nejkrásnějších českých básní (Městská divadla pražská - Divadlo Komedie)

Konec srandy
Dlouho to vypadá, že Jiří Adámek půjde v inscenaci 100 nejkrásnějších českých básní víceméně ve šlépějích svých Očí v sloup či Skončí to ústa. Scénografie sama ožívá a vstupuje do děje, herci občas provádí zcela nelogické a mimoběžné akce. Jen  se zde – samozřejmě – častěji mluví, respektive zaznívají nejrůznější „remixy“ více i méně známých básní. Někdy asociativní, jindy tematické.

Mikulka: 100 nejkrásnějších českých básní (MDP - Divadlo Komedie Praha)

Trocha poezie...

Před závorkou: inscenace je to sympatická a povedená a rozhodně patří k těm, které mohu bez sebemenších výčitek svědomí nabídnout jako odpověď na otázku, kterou mě občas potrápí kamarádi nebo známí: „na co se mám jít v Praze podívat?“

Mikulka: Vzpomínky na Togoland (Handa Gote, Alfred ve dvoře)

Na scéně jsou dva etničtí Češi, jedna Čechoafričanka a jeden Afričan. Dlouho to vypadá, že půjde jen o  rozehrávání zábavně falešného dokumentu, který v těch nejrůžovějších možných barvách vykresluje alternativní historii, v níž bylo Československo koloniálním státem: (Versaillská konference mu nadělila původně německé Togo). Pak ale přijde zlom, ve kterém účinkující divákům sdělí - s náležitě jedovatou ironií -, že téma „kolonialismus“ bylo zvolené jen proto, že se Handa chtěla dostat na prestižní berlínský festival. Načež následují pasáže, v nichž se parafrázuje (nebo možná dokonce přímo cituje) dílem dokonale korektní newspeakové plácání a dílem proslov maskovaně rasistický. A do toho dvojice performerů s černošskými maskami přihazuje nehezké zážitky - velmi konkrétní - s českými spoluobčany.

Švejda: Vzpomínky na Togoland (Handa Gote Research & Development - Alfred ve dvoře)

Handa Gote Research & Development si ve své nejnovější inscenaci Vzpomínky na Togoland utahuje ze zhoubného trendu tzv. euroinscenací, postavených na „správných“ a „záslužných“ tématech, na které se dobře získává grantová podpora a s nimiž pak divadla směle obrážejí nejrůznější mezinárodní festivaly. Soubor upíná pozornost zejména na dnes velmi oblíbené dokumentární divadlo, které se – stručně řečeno – snaží o co nejvěrohodnější a nejautentičtější postižení reality. Jako prostředek mu k tomu slouží mystifikace o československé kolonii v Africe, Československém Togu, od jehož vzniku loni údajně uběhlo sto let.

Mikulka: Vražda ing. Čerta (Studio Hrdinů Praha)

Nová inscenace Ivany Uhlířové je adaptací snímku, který bývá označován za první český feministický film. Feminismus je jako téma připomenut i v úvodním textu v programu. Dala se čekat podívaná přinejmenším provokativní.

Mikulka: Ztracené iluze (Divadlo Na zábradlí Praha)

Lesk a bída velkého příběhu

Balzacovy Ztracené iluze sice nabízejí velký příběh, základní dějová linka románu ale zas tak moc komplikovaná není: ambiciózní venkovský literát přijede do Paříže, záhy vymění to, čemu se dnes říká „osobní integrita“ za bleskový úspěch a pak stejně rychle podlehne vlastním chybám i intrikám okolí. Podstatnější je detailně a s jedovatým postřehem vykreslené prostředí, nepřehledná spousta portrétů a mikropříběhů, do jejichž sítě je protagonista beznadějně vpleten.

Mikulka: Buchty a loutky oslavily třicátiny

Buchty a zázraky

Buchty a loutky včera oslavily třicátiny. Což je u malého nezávislého souboru výdrž skoro zázračná. Navíc slaví v plné sebeironické síle, což prakticky dokázala premiéra veselého autobiografického kusu Hodný a zlý prezident. Možná to tedy byla jen předpremiéra, ale vem to čert, na nejasnosti tohoto typu už si jeden za ta dlouhá léta zvyknul.