Mikulka: Žena na Měsíci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tedy do třetice rychle za sebou o podivnosti z Alfreda. Anotace Ženy na Měsíci naznačovala, že to tentokrát bude divadlo trochu jiného ranku než inscenace, o kterých jsem psal minule: „Vystoupí tři heterosexuální bílí muži v nejlepším věku a jedna žena! […] Zábava pro tradiční rodinu s tradičními hodnotami! Šovinismus, machismus a netolerance všeho druhu v zábavném spektáklu pro veterány všech kulturních válek!“

Mikulka: Z popela (Alfred ve dvoře)

O popelech, krajinách a minimalismu

Nedávno jsem v Alfredovi viděl Mockovo představení Krajina s bažantem, zajícem a srnkou. Zhruba hodinku se toho tehdy dělo na jevišti dělo jen pramálo - a velmi se mi to líbilo. Ba co víc, měl jsem příjemný pocit, že docela dobře rozumím tomu, co onen podivný minimalistický útvar sděluje, i když se to dalo dost obtížně převést do slov. Po včerejším zážitku s performancí Z popela, kde se toho za nějakých čtyřicet minut také moc neudálo, jsem si byl ve všech ohledech jistý podstatně méně. A vzhledem k tomu, že se jednalo o kus záměrně abstraktní, nemá valný smysl konstruovat jakékoli racionálně uchopitelné sdělení.

Mikulka: Slávy dcery (La Fabrika)

Co by na to řek pan Mamet

Americký dramatik David Mamet napsal před pár lety knihu Divadlo, v níž s úderností poněkud sekernickou tvrdí třeba to (volně parafrázuji), že režisér je při přípravě inscenace pouze na obtíž a pokud herci dostanou volnou ruku, aby si autorův text rozehráli podle svého, dopadne to vždy nejlépe. O velmi sporné tvrzení se jedná i v případě anglosaské interpretační činohry založené na pravidelném textu, o níž Mamet psal; pro kohokoli se středoevropskou divadelní zkušeností se zdá být nesmyslnost takového pravidla evidentní. Jenže málo platné, v průběhu včerejší premiéry v La Fabrice jsem si na Mameta vzpomněl hned několikrát.

Dubský: Prašina (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Populární knihy pro mládež ze série Prašina od Vojtěcha Matochy jsem nečetl, ale soudě dle hradecké inscenace jde o novodobou variaci na foglarovky, snad jen s o něco mysterióznějším vyzněním. Fiktivní pražská čtvrť Prašina asi fanouškům Záhady hlavolamu nemůže nepřipomenout Stínadla, v díle se snoubí jistá starosvětskost se současností prezentovanou hlavně moderními technologiemi.

Mikulka: Před sebou neutečeš! (LÁHOR/Soundsystem)

Volíš Martu nebo Kamilu?!

Letí to. Na představení Láhor/Saundsystem jsem byl naposledy před deseti lety v Činoheráku. Parta kolem Petra Marka tehdy v inscenaci Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? připomínala výročí listopadu 1989 - s ironií, ale vlastně docela státotvorně. Na stejném místě a na politické téma se hrálo i tentokrát. Možná je to jen náhoda, ale posun vypadá docela příznačně: inscenace Před sebou neutečeš! sice zachovává důslednou žabí perspektivu, místo zlomové dějinné události však už sleduje vcelku banální politický provoz. Nejedná se tu o nic většího, než o dohadování, jestli má broumovská buňka nejmenovaného politického hnutí vyslat do senátních voleb Martu nebo Kamilu. Obě dámy (a nejen ony) přitom mají ve skříních nejrůznější kostlivce - a snaha udělat si na poslední chvíli ve věcech jasno není ani moc důstojná ani efektivní.

Mikulka: Fifty (Dejvické divadlo)

Umí psát, umějí hrát

Je radost setkat se dramatikem, který umí psát. A s herci, kteří to, co napíše, umějí zahrát. Zní to poněkud banálně, ale setkání s divadlem, které dokáže vrchovatě a s lehkostí dostát požadavkům toho, co bychom mohli označit za „tradiční formu interpretačního činoherního divadla“ zas tak častá bohužel nejsou. Vlastně jsou spíš docela vzácná. Tolik tedy před závorkou k nové inscenaci Petra Zelenky a Dejvického divadla. Lze pokračovat zkoumáním toho, o čem se se hraje, lze mít nejrůznější konkrétní potěšené poznámky nebo naopak výhrady, ale tuto kvalitu Zelenkově autorské inscenaci Fifty jednoduše upřít nelze (alespoň tedy doufám).

Dubský: Ostravar (sobota 3.12.)

Lásky jedné plavovlásky (Divadlo Petra Bezruče)
Hoří, má panenko (Národní divadlo moravskoslezské)
Konec hry (Komorní scéna Aréna)

Dubský: Ostravar (pátek 2.12.)

Zakázanou krajinou (Studio G)

Švejkův návrat (Komorní scéna Aréna)

Bratři Karamazovi (Divadlo Petra Bezruče)

Škorpil: Z osobní historie a teorie Nadivadla (též jako odpověď Ivě Mikulové a trochu i Martině Musilové)

Už to načal blahé paměti Martin Švejda ve svém příspěvku, ale neodpustím si, abych tuto „zakladatelskou historku“ nezopakoval: Nadivadlo vskutku vzniklo v Salmovské literární kavárně, kde jsme po zkoušce inscenace Spánek nikdo nevolá seděli a hudrovali nad stavem iDN a skutečností, že Vladimír bude nejspíš muset (z mnoha různých důvodů) svojí pozici v redakci DN opustit. Bylo nám toho prostoru, kde jsme se s chutí hádali o divadle líto, i padl nápad založit si něco vlastního. A ještě té noci jsem na platformě blogger vytvořil první „demo“ budoucího Nadivadla. Martin dodával „ideové vedení“, Vladimír obsah a já technické služby. Podařilo se nám získat řadu (tehdy) podobně naložených kolegů a „platformě“ nestálo nic v cestě. Původní závazek „overnight“ kritiky se časem rozvolnil (občas je přeci jen dobré přečíst svůj soud s odstupem alespoň pár hodin) a překvapivě záhy odpadla většina „otců a matek zakladatelů“. Proč vlastně dodnes netuším. Snad nechtěli být spojováni s těmi protivy z Nadivadla, či si nechtěli nechat po divadelních barech spílat za něco, co nenapsali (jak to občas musela strpět moje žena).

Škorpil: Fifty (Dejvické divadlo)

 Ve vztahu k Zelenkově novince Fifty, uvedené v autorově režii v Dejvickém divadle jsem – přiznávám – hned v několika (ne)výhodách. Redakčně připravuji hru k vydání jako přílohu letošního ročníku SADu a těžko si v takovém případě nevytvořit k textu vztah. Jsem také pamětníkem Příběhů obyčejného šílenství a tudíž tzv. zlaté éry Dejvického divadla. I tento sentiment jistě hraje při recepci Fifty svou roli. A do třetice: byť je Petr Zelenka o osm let starší než já, považuji ho za – víceméně: v některých názorech se s ním rozhodně neshodnu - svého generačního autora (a to počínaje jeho knihou Nové náboženství Kurta Vonneguta, kterou jsem četl snad ještě na gymnáziu). Jsem tedy – s odpouštěním – cílovka.