Voska: Spartakus. Láska v době moru (festival Nová Komedie, pátek 14.4.)

Bolesti mladých duší

Inscenace dramaturgyně Weroniky Murek a režiséra Jakuba Skrzywanka Spartakus. Láska v době moru, kterou uvádí štětínský Teatr Współczesny, trochu mate tělem. Dle anotace by se měla věnovat situaci LGBTQ+ teenagerů v současném Polsku, ovšem po většinu představení je v hlavní roli zdravotnický systém dětské psychiatrie u našich severních sousedů.

Škorpil: Objal mě bůh a nic (Vzlet)

Inscenace, která obsadí hlavní mužskou roli tanečnicí, aniž by stavěla na čemkoli jiném než jejím lehce androgynním vzhledu. a hodinu a půl ji nechával pouze pocházet po scéně či zádumčivě sledovat ostatní dva herce a vyjadřovat se spíše pantomimicky. Inscenace, která vychází z deníkových záznamů, ale ve scénáři spoléhá jen na monology a promítané úryvky; situaci aby jeden pohledal. Inscenace, která destruktivní zamilovanost a hlubokou vnitřní nejistotu redukuje na banální historku milostného trojúhelníku.

Voska: Dědina (festival Nová Komedie, středa 12.4.)

Rok na dědině

Dědina bratislavského divadla Gaffa, druhá inscenace festivalu Nová Komedie, je temná od samého počátku. Diváci v přítmí spíše tuší elevaci hlediště, potom uzoulinké schody na scénu a nakonec sedačky na konstrukci přidružené k jevišti. Performerka Mária Ševčíková a režisér Martina Hodoň pojali monodrama jako průlet mladými lety ženy z vesnice kdesi na východním Slovensku. Nutno ovšem zdůraznit: ženy, která se od počátku svým chováním a uvažováním z venkovského průměru vymyká. 

Mikulka: Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku (festival Nová Komedie, úterý 11.4.)

Pořádat v Praze divadelní festival není snadné, schválně si zkuste vybavit nějaký, který by „držel pohromadě“ a měl opravdovou festivalovou atmosféru (kromě obligátní Letní Letné, samosebou). Nová Komedie, jejíž druhý „regulérní“ ročník pořádá Divadlo Komedie, měla navíc smůlu, že ji po prvním pokusu v roce 2019 postihly covidové lockdowny a letos tudíž začíná de facto od znova. Kurátorka Lenka Dombrovská k tomu opatrně (a myslím, že docela rozumně) dodává, že se vlastně ani nemá jednat o opravdický festival, spíš o „kontextové rozšíření programu divadla Komedie“. V každém případě, ať už se zvolí libovolné formální označení, pražskému publiku se v průběhu povelikonočního týdne představí šest nepražských inscenací (plus jedna domácí), a na Nadivadle o nich budeme, doufám, že pravidelně, podávat zprávy.

Mikulka: Benešův posel (D21)

Je to na vás

Inscenace sehraného tandemu Vašíček Jarkovský tak trochu klame tělem. Titul i některé doprovodné materiálny napovídají, že se bude hrát o jednom z podivných, nejasnostmi zahalených a nepříliš známých momentů českých dějin: misi Benešova ministra Nečase do Paříže z poloviny září 1938. Při té patrně  navrhoval (samosebou prezidentovým jménem), že by Československo bylo ochotné postoupit Německu některá pohraniční území osídlená většinově Němci. Postava Jaromíra Nečase, kterou hraje Ondřej Pavelka, se sice na úvod i v závěru představení na jevišti objeví, plní však spíš roli jakéhosi Benešova špatného svědomí. Tím víc, že diváci, kteří předem nevědí, o koho se jedná, nemají moc velkou šanci na základě samotné inscenace pochopit, koho že to má ta podivná figura povykující ze skříně vlastně představovat.

Mikulka: Vykouření + Pozdravuju a líbám vás všecki (Husa na provázku)

V pasti boje za dobrou věc

Předevčírem jsem po zhlédnutí představení Husy na provázku psal o „pasti ozvláštňování“, další dva tituly z trojice, kterou Brňáci představili v Arše, mě upomněly na jiný docela častý zádrhel. Pracovně by ho bylo možné označit třeba „past boje za dobrou věc“ - přičemž v tomto konkrétním případě v ní uvízlo nejprve Havelkovo Vykouření a o dva večery později Klimešové Pozdravuju a líbám vás všecki.

Mikulka: Přípravy na všechno (Masopust), Čas srdce (Husa na provázku)

V pasti „ozvláštňování“

Viděl jsem v uplynulých dnech dvě představení, která toho měla po formální stránce docela dost společného. Adaptace prózy respektive korespondence, dvě postavy, které spolu komunikují spíš nepřímo: v jednom případě na střídačku odříkávají pasáže z románu (psaného v ich formě), ve druhém dopisy dvou vzdálených dávných milenců. Dramaturgyní byla v obou případech Tereza Marečková, vizuální stránku určily kostýmy Petry Vlachynské. Konkrétně mám na myslí Přípravy na všechno v režii Jana Mikuláška (premiéra Spolku Masopust se konala v Eliadově knihovně) a Čas srdce v režii Anny Davidové (s tím hostovala Husa na provázku v Arše). A ještě jedna shoda: z docela podobných důvodů se jednalo o zážitky značně rozpačité, i když v nestejné míře.

Mikulka: Zítra swing bude zníti všude (Městská divadla pražská - ABC)

Tenhle titul jsem si nechal doporučit od Jakuba Škorpila (pak, že na kritiku nikdo nedá) a vypravil jsem se do ABC jen tak, ze zvědavosti, skoro dva roky po premiéře. Své sehrála i příjemná vzpomínka na zdejší adaptaci Saturnina, kterou Ondřej Havelka pojal dost podobným způsobem, i když už před pěknými pár lety. V každém případě: nelitoval jsem.

Škorpil: Pravomil (Divadlo v Dlouhé)

Náhoda, osud a zahraniční oddělení IDU tomu chtěly, že jsem dva večery po sobě viděl Dianiškových 294 statečných a Pravomila, Dianiškovu a Baďurovu adaptaci poslední „dospělé“ knihy Petra Stančíka. Rozdíl snad jen těžko může být větší. Na jedné straně sevřený, takřka komorní tragický příběh gradovaný do finále, jež ani napotřetí nebrání pohnutí. A na straně druhé epická story pokrývající bezmála celé 20. století, jež krouží kolem jednoho hrdiny a jeho protikladu a jež se pomalu ale bohužel jistě vytrácí v líčení, které je bez znalosti předlohy jen těžko přehledné.

Mikulka: Leni (Jihočeské divadlo České Budějovice)

O postavě bezpečně kontroverzní 

Před pár dny dostal cenu za nejlepší českou hru loňského roku Petr Zelenka za Fifty. Patřil jsem k těm, kteří pro něj hlasovali, s poukazem na to, že Zelenka je jediný český autor, který umí suverénně psát způsobem, jenž je možné s jistým zjednodušením označit za „anglosaský, a který reprezentuje přesně ten typ divadla, který velká část „normálních“ diváků dodnes dnes považuje za kýžený standard. Na čemž není nic špatného, stejně jako na tom, že divadla mají z obdobných důvodů pro tento typ her slabost, nejen kvůli publiku, ale také proto, že obvykle nabízejí velké herecké příležitosti. Zbývá jen drobnost: najít dobře napsanou hru a kvalitní herce, kteří dokážou příležitost využít. A taky silné téma.