Takže po dvou dnech znovu na premiéru do Komedie - a byl z toho zážitek úplně opačného typu než na Naší třídě.
Není snadné jednoduše zformulovat, o čem že se to tu hodinku hrálo. Samozřejmě, o třech slavných prvorepublikových architektech, o jejich rivalitě a rozdílných přístupech k tvorbě. A o jejich třech pražských kostelech. A taky tak trochu o první republice samotné. Jenže to všechno byly jen nezřetelné útržky, průhledy podivné a podivně pokroucené. A vždycky když se objevilo nějaké uchopitelnější téma, inscenace nemilosrně odbočila stranou.
Jan Nebeský se s Milošem Orsonem Štědroněm výborně doplňují. Režisér vytváří svéráznou skrumáž divadelních obrazů, ve kterých se proplétají působivé obrazivé a velmi intuitivně působící momenty se zálibou v přímočarých žertících. O Nebeského invenci asi pochybuje málokdo, ne vždy se mu ji však podaří udržet v mezích, které jsou ještě věci ku prospěchu. Tuhle inscenaci ale táhne dopředu (a současně drží pohromadě) Štědroňova hudba, s ironickým nadhledem přeskakující mezi jazzem, sofistikovaným popem a moderní vážnou hudbou. Komplikovaná, úmyslně neladná ale zároveň chytlavá. A samozřejmě Štědroňovo libreto. To má sice daleko do lineárního vyprávění, přes všechny možné logické poskoky a narážky však přece jen dodává dění pevnou půdu pod nohama. Ne, že by jí diváci přímo viděli, tušit jí však lze.
Je divadlo, které je sympatické především tím, co sděluje (jako výše zmíněná Naše třída), a divadlo, které je sympatické především tím, jaké je (jako Divadlo Gočár). Já osobně odcházel domů spokojeně v obou případech.
(Recenze vyjde v Respektu 11.2.2013)
Více zde http://www.divadlokomedie.eu/repertoar/vecerni/divadlo-gocar/
Není snadné jednoduše zformulovat, o čem že se to tu hodinku hrálo. Samozřejmě, o třech slavných prvorepublikových architektech, o jejich rivalitě a rozdílných přístupech k tvorbě. A o jejich třech pražských kostelech. A taky tak trochu o první republice samotné. Jenže to všechno byly jen nezřetelné útržky, průhledy podivné a podivně pokroucené. A vždycky když se objevilo nějaké uchopitelnější téma, inscenace nemilosrně odbočila stranou.
Jan Nebeský se s Milošem Orsonem Štědroněm výborně doplňují. Režisér vytváří svéráznou skrumáž divadelních obrazů, ve kterých se proplétají působivé obrazivé a velmi intuitivně působící momenty se zálibou v přímočarých žertících. O Nebeského invenci asi pochybuje málokdo, ne vždy se mu ji však podaří udržet v mezích, které jsou ještě věci ku prospěchu. Tuhle inscenaci ale táhne dopředu (a současně drží pohromadě) Štědroňova hudba, s ironickým nadhledem přeskakující mezi jazzem, sofistikovaným popem a moderní vážnou hudbou. Komplikovaná, úmyslně neladná ale zároveň chytlavá. A samozřejmě Štědroňovo libreto. To má sice daleko do lineárního vyprávění, přes všechny možné logické poskoky a narážky však přece jen dodává dění pevnou půdu pod nohama. Ne, že by jí diváci přímo viděli, tušit jí však lze.
Je divadlo, které je sympatické především tím, co sděluje (jako výše zmíněná Naše třída), a divadlo, které je sympatické především tím, jaké je (jako Divadlo Gočár). Já osobně odcházel domů spokojeně v obou případech.
(Recenze vyjde v Respektu 11.2.2013)
Více zde http://www.divadlokomedie.eu/repertoar/vecerni/divadlo-gocar/
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme