Mohl by se z toho stát takový hezký obyčej. Když nějaká skupina v nějakém divadle končí, udělá pár posledních inscenací sama o sobě. Komedie loni tímto způsobem bodovala více než úspěšně. Letos osudí ukázalo na Zábradlí.
Je to ale celé trochu složitější. Tenhle titul se plánoval dlouho dopředu, a tudíž zcela nevinně. A pak se vám najednou ukáže, že se Višňový sad pro situaci současného Divadla Na zábradlí hodí až nečekaně dobře.
Když se v závěru představení Natália Drabiščáková jako Raněvská (mimochodem, hrála výborně) smutně dívá do hlediště, ze kterého technici odnášejí sedačky, a zcela podle Čechova říká, že si nikdy nevšimla, jak vlastně vypadají tyhle stěny, je to napůl sentimentální a napůl sebeironické. Stejně jako celé předešlé tři hodiny. Textových změn je relativně málo, ale stav „bylo to krásné, jenže takhle už to dál nejde, musí přijít razantní řez, jakkoli to může být bolestné“ vystihuje Fričova inscenace velmi přesně. A činí tak s neurvalou groteskní nadsázkou, která si dokáže bez velkých cavyků zahrávat jak s Čechovem, tak s rychle se blížícím koncem jedné éry jednoho slavného divadelního domu.
Je to dvojitý paradox. Nejlepší inscenace celé Czesaneho tříletky je ta, kterou se současné vedení se svým divadlem loučí. A je pod ní podepsaný režisér, jehož vztah k Divadlu Na zábradlí je nejen velmi volný, ale také (alespoň pokud se tamtamy nemýlí), docela kontroverzní.
Recenze vyjde v Respektu
Je to ale celé trochu složitější. Tenhle titul se plánoval dlouho dopředu, a tudíž zcela nevinně. A pak se vám najednou ukáže, že se Višňový sad pro situaci současného Divadla Na zábradlí hodí až nečekaně dobře.
Když se v závěru představení Natália Drabiščáková jako Raněvská (mimochodem, hrála výborně) smutně dívá do hlediště, ze kterého technici odnášejí sedačky, a zcela podle Čechova říká, že si nikdy nevšimla, jak vlastně vypadají tyhle stěny, je to napůl sentimentální a napůl sebeironické. Stejně jako celé předešlé tři hodiny. Textových změn je relativně málo, ale stav „bylo to krásné, jenže takhle už to dál nejde, musí přijít razantní řez, jakkoli to může být bolestné“ vystihuje Fričova inscenace velmi přesně. A činí tak s neurvalou groteskní nadsázkou, která si dokáže bez velkých cavyků zahrávat jak s Čechovem, tak s rychle se blížícím koncem jedné éry jednoho slavného divadelního domu.
Je to dvojitý paradox. Nejlepší inscenace celé Czesaneho tříletky je ta, kterou se současné vedení se svým divadlem loučí. A je pod ní podepsaný režisér, jehož vztah k Divadlu Na zábradlí je nejen velmi volný, ale také (alespoň pokud se tamtamy nemýlí), docela kontroverzní.
Recenze vyjde v Respektu
"Nejlepší inscenace celé Czesaneho tříletky" - no nevím, Vladimíre, jestli příliš nepodléháš onomu sentimentálnímu, "mimouměleckému" aspektu této práce (více příští týden v Lidových novinách).
OdpovědětVymazatCo ti mám na takovou reakci odpovědět... kdybych si myslel, že podléhám, tak bych přece něco takového netrvdil, že ano.
OdpovědětVymazatSpíš by mě zajímalo, v čem ti to připadalo tak mimoumělecky sentimentální - mně se to základní přirovnání současného Zábradlí ke "starým Raněvským" zdálo spíš drsně ironické než sentimentální. A že inscenace se sentimentem spíš docela šikovně pracovala, než že by mu podléhalia.