úterý 16. prosince 2014

Mikulka: Mlčky křičet (Studio Hrdinů)

Inscenací inspirovaných osudy významných osobností se poslední dobou vyrojilo tolik, že už je to skoro inflace. Ale aspoň se dá porovnávat, kam to či ono představení směřuje: chce být něčím na způsob divadelního životopisu nebo je ona centrální osoba spíš záminkou ke svébytné jevištní kreaci?

Autorka scénáře Lucie Trmíková a režisér Jan Nebeský jsou kupodivu blíže první možnosti, divadelní imaginací tentokrát Nebeský nikterak nehýří. První dvě třetiny inscenace se tak spokojí s kombinací životopisných faktů s dosti nevynalézavým kabaretem, který publikum informuje o tom, že Simone Weilová byla židovka, filosofka, komunistka a aktivistka, především ale opakovaně, nepříliš vtipně a bez velkého přesahu ilustruje, že byla příšerně nepraktická a nešikovná. Rozpaky ještě posílí, že jazzově laděné písně Emila Viklického zvládají Lucie Trmíková a Saša Rašilov hodně nepřesvědčivě (o písňových textech Roberta Geislera je lépe pomlčet).

Dojem alespoň částečně napraví závěr, ve kterém se místo kodrcavého kabaretu a nejistého prozpěvování objeví typický Nebeského divadelní obraz: Lucie Trmíková nehybně leží na zemi, cituje Weilové dopisy a úvahy z posledních let života, a Saša Rašilov ji přitom pomalu zahrnuje pískem. V těchto místech má představení náhle sílu - zdaleka ne jen divadelní. Věčná škoda, že inscenátoři neodolali pokušení vše ještě na závěr shrnout a podtrhnout dalším nepřesvědčivým pokusem o kabaretní finále.

Více informací o inscenaci zde

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme