Nejdřív vystoupí Smolík a přečte úryvek ze svého apelativního příspěvku v časopisu Loutkář. Pak začnou Procházka a Kopřiva vzpomínat na loutkové představení Safírová hlava, jež se kdysi odehrálo. Ačkoli má dětské loutkové divadélku i rampu, po níž nakonec mohou zvonící pejsci se zuřivýma očima padat rovnou do kýble, ani lahev exotického likéru nám neobjasní, o co tu vlastně jde. A nejméň ze všeho nám pomůže promítnutý "dokumentární" film, a to navzdory tomu, že ten je ještě docela přehledný.
Jeho součástí je požár chalupy, což je možná to jediné autentické na celém příběhu. Vždyť ani sami aktéři si nevzpomínají, jestli to bylo před 25, 20 nebo 13 lety, či jestli se to nakonec neodehrálo třeba v roce 1997. Ale všechno může být ještě úplně jinak. Podle jiných informací se to dělo v roce 1996 a nyní "po 23 letech" dochází k rekonstrukci. Nejspíš už stejně nežijí pamětníci.
S tradiční koňskou dávkou bizarního humoru, nimrání se v přinejmenším podivuhodných detailech a zálibou ve hračkách vyšlých z módy si Handa Gote tentokrát pohrávají s fenoménem paměti, vzpomínky, rekonstrukce, dokumentu. A taky trochu se sousedským divadlem. Je to všechno záhada. Ale taky zábava.
Po Pralese a Mission v předchozích letech je to další ukázka toho, že Handa Gote jsou v životní formě.
Dělo se začátkem prosince na Žižkově, ve Studiu Truhlárna. Teda pokud mi paměť slouží.
Tímto příspěvkem bych se s vámi, vážení čtenáři Nadivadla, rád rozloučil.
Ta poslední věta znamená, že Vojtěch Varyš plánuje sebevraždu?
OdpovědětVymazatVojtěch teď bude psát do Divadelních novin. :-)
OdpovědětVymazatVojtěch bude psát? Pravidelně? Odevzdávat články před deadlinem?
OdpovědětVymazat