Nemám tušení, jak dotyčné repertoárové domluvy v divadlech konkrétně probíhaly, ale při pohledu zvenčí je zvláštní sledovat, že se režisér Jan Frič opakovaně pouští do střetů s divadelními hrami, které se svou pevnou strukturou vzpírají jeho výrazně autorskému rukopisu. Po podzimním Dotkni se vesmíru v Národním divadle teď došlo na McDonaghovy Katy v Hradci. Výsledek tak trochu připomíná souboj: jako kdyby inscenace hledala každou skulinu, kterou může alespoň na chvíli uniknout příliš pevnému krunýři předlohy. Počínaje drobnými žertíky na způsob nápisu BREXIT místo EXIT nad dveřmi, přes přepjatě groteskní stylizaci některých postav až ke zběsilé závěrečné scéně, která nemá daleko k čechovovskému „A vem to čert, jednou za život!“
Nutno uznat, že to Fričovi tentokrát vychází nesrovnatelně lépe než kdysi tamtéž s Mrzákem Inishmanským. Překlápění (relativně) realisticky rozehrávaných žvanivých hospodských výjevů do groteskní nadsázky nepůsobí (většinou) násilně a v obou polohách se objeví řada hezky zahraných a skutečně zábavných pasáží. Ze všech tři českých inscenací se také v Hradci nejlépe vyrovnali s problematickou postavou tajemného mladíka, který z nepochopitelných důvodů přijede provokovat burany v severoanglické hospodě a ještě přitom trousí narážky, že by třeba právě on mohl být vrahem, místo kterého zdejší hospodský-kat popravil nevinného zlodějíčka. Trochu horší je to se spodním, temným proudem, který se pod přepjatou legrací poněkud ztrácí (málo platné, Kati nejsou jen legrace, je to taky hra o trestu smrti a o odpovědnosti za své činy).
I tentokrát se ale potvrdí, že čím víc se inscenátoři dokážou od autora „osvobodit“, tím hůř to v případě McDonagha dopadne. Scéna s příchodem konkurenčního kata Pierrepointa, stylizovaného napůl jako komtur a napůl jako rocková hvězda, může být zábavná svou překvapivou absurditou, kvůli tomu ale ještě nepřestane působit jako neústrojná schválnost. Jistě, ten výstup má jiný rytmus a charakter už v předloze, ale snaha vymyslet to „úplně jinak“ jde proti smyslu věci. Ještě křečovitěji vyznívá závěrečná scéna, ve které se všichni shromáždí nad ležící mrtvolou a otevřou průchod všemožným zvrácenostem. Pokud se vykloubenost „světa a doby“ dostatečně neprojevila v průběhu celého představení, je na to už v tuto chvíli pozdě, ani nemluvě o tom, že nekrofilní trojčení spolehlivě sestřelí původní hořký konec, ve kterém všemi opuštěný bývalý kat s dávným pomocníkem nostalgicky přemítá o tom, jak mu budou staré dobré časy chybět.
Více informací o inscenaci zde
viz též Kati (Činoherní klub Praha) + Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)
O všech třech inscenacích jsem hovořil v pořadu Mozaika na ČRo Vltava (k poslechu zde mezi 19:43 - 30:57) a budu psát v SADu 3/2017 (kde vyjde i hra v překladu Ondřeje Pilného)
foto Michal Fanta
Nutno uznat, že to Fričovi tentokrát vychází nesrovnatelně lépe než kdysi tamtéž s Mrzákem Inishmanským. Překlápění (relativně) realisticky rozehrávaných žvanivých hospodských výjevů do groteskní nadsázky nepůsobí (většinou) násilně a v obou polohách se objeví řada hezky zahraných a skutečně zábavných pasáží. Ze všech tři českých inscenací se také v Hradci nejlépe vyrovnali s problematickou postavou tajemného mladíka, který z nepochopitelných důvodů přijede provokovat burany v severoanglické hospodě a ještě přitom trousí narážky, že by třeba právě on mohl být vrahem, místo kterého zdejší hospodský-kat popravil nevinného zlodějíčka. Trochu horší je to se spodním, temným proudem, který se pod přepjatou legrací poněkud ztrácí (málo platné, Kati nejsou jen legrace, je to taky hra o trestu smrti a o odpovědnosti za své činy).
I tentokrát se ale potvrdí, že čím víc se inscenátoři dokážou od autora „osvobodit“, tím hůř to v případě McDonagha dopadne. Scéna s příchodem konkurenčního kata Pierrepointa, stylizovaného napůl jako komtur a napůl jako rocková hvězda, může být zábavná svou překvapivou absurditou, kvůli tomu ale ještě nepřestane působit jako neústrojná schválnost. Jistě, ten výstup má jiný rytmus a charakter už v předloze, ale snaha vymyslet to „úplně jinak“ jde proti smyslu věci. Ještě křečovitěji vyznívá závěrečná scéna, ve které se všichni shromáždí nad ležící mrtvolou a otevřou průchod všemožným zvrácenostem. Pokud se vykloubenost „světa a doby“ dostatečně neprojevila v průběhu celého představení, je na to už v tuto chvíli pozdě, ani nemluvě o tom, že nekrofilní trojčení spolehlivě sestřelí původní hořký konec, ve kterém všemi opuštěný bývalý kat s dávným pomocníkem nostalgicky přemítá o tom, jak mu budou staré dobré časy chybět.
Více informací o inscenaci zde
viz též Kati (Činoherní klub Praha) + Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)
O všech třech inscenacích jsem hovořil v pořadu Mozaika na ČRo Vltava (k poslechu zde mezi 19:43 - 30:57) a budu psát v SADu 3/2017 (kde vyjde i hra v překladu Ondřeje Pilného)
foto Michal Fanta
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme