Mikulka: Elegance molekuly (Dejvické divadlo)

Paradox Zelenkovy dejvické elegance

Na úvod trochu sebekritiky: když se před více než rokem stal uměleckým šéfem Dejvického Divadla Martin Myšička, myslel jsem si (a taky jsem to porůznu psal a říkal), že to nejspíš bude znamenat autopilota, setrvání u osvědčených jistot, málo premiér a to ještě jen skromných komorních titulů, protože na nic jiného si zdejší hvězdy nedokážou vyšetřit čas. Byla to pořádná trefa vedle, v letošní sezóně Dejvičtí přišli s už třetí velkou a reprezentativně obsazenou inscenací, a jakkoli lze vůči jejich kvalitám vznášet nejrůznější pochyby, nelze nevidět, že na jistotu primárně nehraje ani jedna z nich. Což platí i o novince, ve které Petr Zelenka téměř dokumentárně zpracoval životní a vědecké osudy Antonína Holého, (spolu)objevitele léku na AIDS.



V případě Zelenkovy inscenace je to ovšem trochu komplikovanější. Sázka na nepříliš dramatický příběh českého chemika byla na úrovni dramaturgického záměru nepochybně docela odvážným krokem do nejistoty. Zelenka nicméně suverénně potvrdil, že je nejšikovnějším a řemeslně nejzdatnějším českým dramatikem posledních let. Výsledek je tak z hlediska úvodní úvahy poněkud paradoxní: s nesnadným zadáním se totiž autor i režisér v jedné osobě vyrovnal způsobem, který si označení „hry na jistotu“ zaslouží zcela nepochybně.

Zůstaneme-li u tohoto úhlu pohledu, Elegance molekuly nabízí samé spolehlivě zabírající ingredience, v dávkách pečlivě vyvážených a dobře stravitelných. Počínaje nezbytnou faktografií (účelovost řady dialogů byla zřejmá, ale míru snesitelnosti nepřesáhla), přes napětí, jestli se vývoj nového léku povede (přičemž všichni vědí, že to dopadne dobře), dojemné pasáže s poněkud podivínským vědcem a ještě dojemnější výstupy starého vědce stiženého Parkinsonovou nemocí. A taky neokázale mužná přátelství, ještě neokázalejší ženskou pevnost nebo spoustu pasáží, ve kterých si může české publikum užít hrdost na mimořádného rodáka. Chybět nemůže ani řada legrácek a hlášek, přímočarých, ironických i sebeironických, občas trochu cynických. Ty představení náležitě provzdušňují, odlehčují vážné scény, ale zas ne tak moc, aby vážnost doopravdy shodily nebo se snad mohly někoho vyloženě dotknout.

Vše rámuje postava pitomoučké studentky novinařiny, která vlezle pronásleduje paní Holou, jíž se mimo jiné snaží přesvědčit, že by to chtělo jejího (nedávno zesnulého) chotě zpopularizovat nějakou chytlavě lidskou historkou. Dlouho tak ztělesňuje banální povrchnost dnešní doby, včetně zarputilé fascinace miliardou vydělanou na patentech; v závěru se však příznačně ukáže, že i tahle slečna má dobré jadérko a taky to, že paní Holá není až takový suchar, jak to celou dobu vypadalo. (Najde se ostatně i ona chytlavá a navíc i trochu tajemná historka.) To už se ale shůry snáší déšť bankovek, přičemž se na různé způsoby uvažuje o tom, že peníze nejsou a nemají být tím nejdůležitějším. Konec konců, vztah mezi ušlechtilou pomocí nemocným, čistou vědou a „špinavým“, leč nezbytným byznysem je téma, kolem kterého se tak trochu točí celá inscenace. I když, nutno dodat, žádné závratné hlubiny se tu neotvírají.



Shrnuto a podtrženo: Elegance molekuly je inscenace, které nechybí vlastně vůbec nic. Tím spíš, že zahrané je to všechno vesměs velmi dobře, což ostatně v Dejvicích není žádné překvapení. S vědomím dalšího možného minelu si tedy nakonec tipnu, že publikum bude s tímto typem hlazení po srsti zcela spokojeno a že Petr Zelenka má dost možná námět na další film.

více informací o inscenaci
foto Hynek Glos