Švejda: Měsíční sonáta č. 11 (Divadlo NoD)

Janek Lesák a spol. přišli v Měsíční sonátě č. 11 s nápadem, který se v posledku ukázal jako natolik nosný, že utáhl celý, hodinu a čtvrt trvající večer: inscenační zpracování "skutečného přepisu komunikace Apolla 11 s řídícím centrem NASA v Houstnu", tedy amerického letu s prvním přistáním lidí na Měsíci v roce 1969, pojali jako hudební "jízdu" tří dýdžejů.

Nejenže produkce - v patřičně klubově taneční scénografií, tedy s neustálým čarováním světel a hypnotizujícím dunivým rytmem - dobře koresponduje s charakterem sesterského prostoru NoDu, legendárním ROXY, ale také se strefuje do postoje, jaký asi tak - odhaduji - mohou mít dnešní mladí (z nichž se především rekrutuje publikum NoDu) k trojici amerických astronautů: že to museli bejt fakt jako dost zajímaví týpci, když něco takovýho dokázali.
A tak jsou Armstrong, Aldrin a Collins vyobrazeni jako cool mladíci, kteří svůj výlet do kosmu berou jako showmanský hudební set, při kterém zároveň docela normálně hrají počítačové hry, vzájemně se špičkují atd. atd. Tvůrci zvolili k látce přístup adekvátní postoji svého publika: jen celé to hrdinství nebrat zbytečně vážně, ale spíš hravě, v nadsázce. Vychází jim to - a přitom se jim v závěru daří nenásilně dojít i k jistému poselství: že takového hrdinství - vlastně celkem obyčejného - je schopný kdokoli z nás. Astronauté si v předposledním obrazu večera dělají na Měsíci piknik, sedí u stolečku, popíjejí šampaňské, dívají se na otáčející se Zemi - a z reproduktorů znějí "ikonické" ukázky, přibližující jiné hrdiny: Václava Havla, hokejisty z Nagana apod.
Hře schází skutečně dramatická páteř, běží jen epicky, a když už to trochu začíná být nuda, vypomůže si různými žertíky a ornamentalizujícími odbočkami - nakonec se ale ukáže, že to zas tolik nevadí.
Měsční sonáta č. 11 by vlastně mohla sloužit jako edukativní inscenace pro dnešní dejme tomu gymnazisty. A to myslím jako pochvalu.