Být pozorovatelem voyeurů
Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.
Depresivní děti se pohybují na hranici divadla, především v první části bohužel ne úplně přesvědčivě zahraného, a jakési postupem večera stále méně ironické psychohry. Čemuž pomáhá jak tajemná atmosféra, tak kruh, do kterého jsou diváci rozesazeni. Vylosovaní herci jsou tu náhle za sebe, předvádějí obsah svých kabelek či nočních stolků a přiznávají se k intimnostem, které se ve společnosti rozhodně neříkávají. Vy se na to díváte a cítíte se poněkud podivně. Což nejspíš bylo cílem.
Odhaduji, že přímočaře nekomplikované potěšení z téhle podívané nejspíš neměli ani případní voyeuři v publiku, vždyť taková činnost je – alespoň si to tak představuji – rázu dosti intimního i pro samotného pozorovatele, a tady jste stále na očích dalších čtyřiceti lidí. Taky si můžete říkat, že to vlastně žádné pořádné odhalování není: Bůh ví, co je všech těch řečech doopravdy a co jen stylizace (jakkoli odhaduji, že pravdy tam mohlo být docela dost). A taky, co je to za odhalování, když se provádí opakovaně, reprízu za reprízou.
Můj osobní tip je, že nakonec stejně jde víc o publikum, než o účinkující, tím spíš, že ti už musí být po dvou letech po premiéře v tomto ohledu docela otřískaní. Nepřestává mě udivovat ochota a viditelná chuť celé řady diváků vystavit se pozorování, stát se objektem onoho divadelního voyeurismu. S chutí vyskočit, jít mezi herce, nechat si zavázat oči, po hmatu hledat toho pravého, nechat si za to pošeptat tajemství - a pak ještě jako nášup po skončení představení měnit svá vlastní tajemství za bonbóny s ostatními. Konec konců, cílem asi byl i ten údiv. Takže závěrečné hlášení z předposlední derniéry: z Venuše jsem na tramvaj odcházel jako podivně se cítící, udivený divák. I když bez bonbónů.
více informací zde
foto Michaela Škvrňáková
o premiéře na Nadivadlo psal Martin Švejda ( tady )
Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.
Depresivní děti se pohybují na hranici divadla, především v první části bohužel ne úplně přesvědčivě zahraného, a jakési postupem večera stále méně ironické psychohry. Čemuž pomáhá jak tajemná atmosféra, tak kruh, do kterého jsou diváci rozesazeni. Vylosovaní herci jsou tu náhle za sebe, předvádějí obsah svých kabelek či nočních stolků a přiznávají se k intimnostem, které se ve společnosti rozhodně neříkávají. Vy se na to díváte a cítíte se poněkud podivně. Což nejspíš bylo cílem.
Odhaduji, že přímočaře nekomplikované potěšení z téhle podívané nejspíš neměli ani případní voyeuři v publiku, vždyť taková činnost je – alespoň si to tak představuji – rázu dosti intimního i pro samotného pozorovatele, a tady jste stále na očích dalších čtyřiceti lidí. Taky si můžete říkat, že to vlastně žádné pořádné odhalování není: Bůh ví, co je všech těch řečech doopravdy a co jen stylizace (jakkoli odhaduji, že pravdy tam mohlo být docela dost). A taky, co je to za odhalování, když se provádí opakovaně, reprízu za reprízou.
Můj osobní tip je, že nakonec stejně jde víc o publikum, než o účinkující, tím spíš, že ti už musí být po dvou letech po premiéře v tomto ohledu docela otřískaní. Nepřestává mě udivovat ochota a viditelná chuť celé řady diváků vystavit se pozorování, stát se objektem onoho divadelního voyeurismu. S chutí vyskočit, jít mezi herce, nechat si zavázat oči, po hmatu hledat toho pravého, nechat si za to pošeptat tajemství - a pak ještě jako nášup po skončení představení měnit svá vlastní tajemství za bonbóny s ostatními. Konec konců, cílem asi byl i ten údiv. Takže závěrečné hlášení z předposlední derniéry: z Venuše jsem na tramvaj odcházel jako podivně se cítící, udivený divák. I když bez bonbónů.
více informací zde
foto Michaela Škvrňáková
o premiéře na Nadivadlo psal Martin Švejda ( tady )
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme