středa 3. října 2018

Mikulka: If a Window Would Open (Pražské křižovatky 2018, Teatro Nacional D. Maria II)

Pakárna s vážným koncem (bohužel)


Tuhle větu obvykle píšu až na konec, ale tentokrát je možná lepší tak rovnou začít: inscenace If a Window Would Open portugalského Teatro Nacional D. Maria II byla pěkná pakárna. Ovšem povedená pakárna, přesně toho typu, na kterou se člověk dívá s vysloveným potěšením. Teda, byla by, kdyby…

Celé to stojí na docela jednoduchém nápadu. Na projekční ploše běží normální večerní televizní zprávy, jenže bez zvuku. Před plátnem sedí čtveřice herců a mluvící figury „dabují“ (aniž by je přitom viděli, samosebou). Na takto vymezeném hřišti prokázali Portugalci nejen obdivuhodnou vynalézavost, ale také velkou technickou zručnost, když se naprosto přesně trefovali do pohybů rtů nebo dokonce drobných řečnických gest.



Celé to mělo ráz absurdní montypythonovské vykloubeniny s ústtředním tématem řeč a mluvení. Na úvod se dlouze hovořilo o tom, že po letecké havárii někteří z účastníků přestávají používat určitá slova nebo je nahrazují jinými výrazy (bylo to poněkud cynické, ale zároveň nefalšovaně veselé), postupně se objevovala další témata, třeba neochvějně nablblá pasáž o tom, že auta z jakéhosi nezřetelného důvodu začala jezdit pozpátku. Stále s vážnou tváří a formálně ve stylu seriózních televizních zpráv, ve kterých se střídají promluvy ze studia s reportážemi a vstupy z terénu. Postupně došlo i na autoreferenci, když se v dlouhé parlamentní diskusi rozebíralo to, že několik politiků (ale i sám hlasatel) bylo stiženo „nesynchronicitou“, v jejímž důsledku se jim rty pohybují v nesouladu s tím, co říkají. 

Výborně jsem se bavil, a zároveň s jistými obavami očekával, kdy se prvotní nápad vyčerpá nebo kdy se tvůrci pokusí překlopit inscenaci někam jinam. Zhruba po čtyřiceti minutách došlo na druhou variantu. Představení zdánlivě vygradovalo reportáží o tom, že lidé v ulicích přestávají mluvit, a na obrazovce pak dlouhé minuty zůstával mlčící hlasatel s efektně rozpohybovanou televizní grafikou v pozadí. Vyšel z toho minimalismus par excellence, diváci nadšeně reagovali na každé drobné zatěkání nebo polknutí - a už už se zdálo, že vše bez úrazu dospělo do šťastného a zcela kongeniálního finále. Po chvíli se však rozběhl jakýsi vnitřní monolog, kdy se – teď už docela vážně a s poněkud těžkopádnou hlubokomyslností - začalo hovořit o tichu, o přemýšlení a tak podobně. Nešťastnou korunu nešikovnému závěru nasadil kytarista, který po odchodu herců několik minut úplně zbytečně (a nijak originálně) čaroval se smyčkovačem, přičemž bez sebemenší ironie sázel jedno „rockersky prožívací“ klišé za druhým.

Je to trochu obecnější téma. Snaha nezůstat u pouhé legrace je naprosto pochopitelná, stejně jako touha ukázat, že nejsem jen pouhý šprýmař, že umím zvážnět a že mám na srdci i cosi zásadního. Jenže co s tím, když ta legrace je výborná a to vážno spíš otravné? S dovolením se hlásím do skupinky jednoduchých diváků, kteří se v podobných případech docela  ochotně spokojí s úplně obyčejnou legrací bez přívlastků.

více informací zde
foto web festivalu

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme