Mikulka: Festival Regiony 2025 (úterý 24. 6.)

Damúza: Z tajného deníku Smolíčka Pé
Loutky bez hranic: Dvě pohádky v lese
Divadlo Petra Bezruče: Marie Stuartovna

V úterý a ve středu jsem obešel pár představení, o kterých nemá valný smysl psát. Bohužel k nim lze přiřadit i Do stopy!, což bylo docela zklamání, na Naivní divadlo jsem se upřímně těšil. Hrátky na motivy Jizerské padesátky však zůstaly u triviálních legrácek a vytrvalého hereckého mrckování (které se v dětském divadle pěstuje dost často). Ale děti se bavily, kdo by byl zvědavý na nějaké kritické remcání, že ano.

Z tajného deníku Smolíčka Pé + Dvě pohádky v lese Podstatně rafinovanější a sympatičtější kousky představily Loutky bez hranic a Damúza. V obou případech jde o variace obecně známých předloh, ovšem s tím, že vyznění je spíše nepohádkové. 

V případě Dvou pohádek se ve finále ukáže, že ježibaba z Perníkové chaloupky a vlk z Červené Karkulky jsou zlí jenom proto, že jsou osamělí a nešťastní – a pokud se dají dohromady, bude zas všechno fajn. Ve Smolíčkovi se zas hraje hlavně o tom, že Smolíčkovi je doma smutno, k narozeninám chce místo každoroční mrkve dort a taky nějaké kamarády, ne se jen podřizovat tomu, jak vidí svět otravní dospělí (to jest táta jelen a strejda daněk). Nakonec po známých peripetiích dostane za kamaráda zajíce (ten ho sice předtím napráskal Jezinkám, ale na to se decentně zapomene) a všechno je zas fajn. Oproti archetypálním vzorcům, na kterých jsou klasické pohádky vystavěny, se sice v obou případech jedná o vody poněkud mělčí, ale smysl takovéto pojetí samosebou dává, nic proti tomu, určitě je to lepší než jen bezduše odvyprávět známý příběh.

To podstatné plus – opět v obou případech – však bylo jinde. Jak Loutky bez hranic, tak Damúza si zároveň s pohádkami ironicky a nápaditě pohrávaly, účinkující bezprostředně komunikovali s publikem a celou dobu dávali najevo, že jsme v divadle, hrajeme si, děláme si z věcí tak trochu legraci. To může být v divadle pro mládež ošemetné, zvláště zmíněná ironie - je hloupé hrát „přes hlavy dětí“ pro přítomné dospělé. Tady to však vychází velmi dobře: děti jsou samozřejmou součástí hry a především hlavním adresátem; když jim tu a tam něco uteče, není to tím pádem žádná tragédie. Stejně tak se znovu potvrdilo, že dětské publikum je nečekaně odolné v tom, že dobře bere i docela drsné legrácky. Jako třeba naturalistické – v mezích loutkového divadla – opékání Smolíčka nad jezinčím táborákem, u kterého zachránce strejda daněk prozpěvuje Rosu na kolejích, aby získal čas.

Marie Stuartovna O téhle inscenaci už psal na Nadivadle Lukáš Dubský, který ji viděl doma na Ostravaru (tady), takže jen na okraj. Nechci se tvářit jako expert, Schillerovu hru jsem četl kdysi dávno ještě jako student, a pamatuji si ji tudíž jen velmi mlhavě. Holcova inscenace (a pravděpodobně i Ickeova úprava) nicméně vyhlíží jako variace dílem aktualizovaná a dílem trochu podbízivá. Především v tom, jak líčí královnu Alžbětu: coby nejistý uzlíček nervů, poněkud nedůstojně podléhající citům i tlaku okolí. Totéž by bylo možné napsat i o některých režijních řešeních. I když ponecháme stranou závěrečný ironický epilog s Marií jako zpívající popovou hvězdou doprovázenou sborem tančících pánů ve slipech, zůstanou scény na můj vkus efektní až moc, třeba setkání obou královen ve vězení, kdy je Marie přivázaná řetízkem ke zdi, zatímco Alžběta má neprůstřelnou vestu a na hlavě helmu.

Celkově se však jedná o solidní a koncentrované politické drama, ve kterém na sebe narážejí osobní zájmy, intriky i ambice a vše nevyhnutelně směřuje k předem známému konci. Zahrané je to velmi slušně, přičemž obě dámy tentokrát předčily své pánské kolegy; konec konců, inscenace pojednává především o jejich postavách. Zdá se, že velkému klasickému divadlu se v Ostravě docela daří – což píši s čerstvou vzpomínkou na Médeu Národního divadla moravskoslezského, kterou jsem nedávno viděl na Divadelním světě Brno.

festivalový program zde
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025
foto festivalový web