neděle 4. listopadu 2018

Mikulka: Stojím ve tmě abych viděl světlo (A Studio Rubín, Jan Kačena)

Už mě z toho sakrálu bolí hlava


Jan Kačena se po necelém roce vrátil do A studia Rubín. Zatímco místy téměř kabaretní Traktát o stepním vlku mi připadal jako „Kačena light“, nová premiéra už jen svým demlovským základem a sáhodlouhým titulem Stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM naznačuje posun směrem k podívané typu „Kačena hardcore“.

Inscenace vychází – volně, až k naprosté nezřetelnosti, jak je u Kačeny zvykem – z Demlových vzpomínek na pouť, kterou podnikl společně s dalšími literáty. V jejímž průběhu, jak se lze dočíst v programu, měl Josef Váchal pronést větu „Já revolver, Deml modlitbu doporučoval“. V samotném představení však z této roviny zůstávají jen nejasné odlesky, dílem v nepřípadně starosvětských replikách a dílem v množství konkrétních i surreálně rozbíhavých obrazů na věroučná či poutnická témata. Dojde i na střelbu a máchání různými typy palných zbraní, jiná asociace zas vede k úvodnímu hudebnímu číslu, ve kterém trojice účinkujících s naprosto vážnou tváří „zkopíruje“ píseň skupiny Poutníci. A to včetně neobyčejně nablblého průvodního proslovu, pojednávajícího o tom, že svět je protivný a my tu chceme mít především pohodu.

Asociací, podivných obrazů a velmi zábavných karambolů či výstřelků všeho druhu je tu spousta a není dost dobře možné snažit se je všechny odhalit nebo interpretovat (ani by to nemělo smysl). Podstatnější je, že Kačenovi tentokrát skvěle vychází jeho záhadná divadelní alchymie: sledujete proud racionálně neproniknutelných výjevů, herci se vytrvale tváří jakoby nic (jakoby je tu jedno z důležitých slov), je to nesrozumitelné i neuchopitelné - a zároveň čímsi fascinující. A na plné váze výrazu "fascinující" trvám. Lze za tím vším samozřejmě nezřetelně tušit Demlovo proslule zjitřené potýkání s vírou i se světem, ale opravdu nic víc, než jen tušit. Kačena odmítá byť jen naznačovat, a je v tom opravdu důsledný.

Jednu nepříjemnou slabinu však tahle inscenace měla: neodhadnutou délku. Kdyby skončila už po prvním (falešném) konci, vyznačeném replikou citovanou v titulku, byla by v mezích svých vlastních pravidel téměř dokonalá. Jenže neskončí, takže se několikrát nahazuje řetěz, falešné konce přibývají a přitom už nic není ani zdaleka tak intenzivní jako v první části. Jen málokdy byl pocit, že méně by bylo více, tak silný jako tentokrát.

Více informací o inscenaci zde
O inscenaci budu psát i do SADu

fotku jsem nenašel

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme