Různé přístupy kritického referování
Vraťme se ještě k inscenaci Drábkových Kanibalek. Mohou totiž myslím dobře posloužit k tomu ukázat si, s jakými různými způsoby kritického referování se dnes mohou čtenáři setkat.
1) jasně (předem) daný (Vladimír Mikulka, Nadivadlo)
- autor má na dotyčného, na základě svých předchozích zkušeností, již pevně vytvořený názor a v každém jeho dalším díle nalézá především to, co tento jeho názor potvrdí; jeho postoj vůči zkoumanému objektu je jednoznačný (a je jedno, je-li záporný či kladný); není proto ani divu, že se může jevit jako poněkud předvídatelný, očekávatelný
2) empatický, "dramaturgický" (Marie Reslová, Divadelní noviny)
- autor, důvěrně zasvěcený do díla dotyčného, se především snaží zkoumanému objektu porozumět, vyjít z něj a chápat jej (takový, jaký je); na dotyčném mu třeba i něco vadí, ale dokáže mu to více méně odpustit
3) nadšenecký (Saša Hrbotický, aktuálně.cz)
- autor kriticky nerozlišuje, je zkoumaným objektem zcela zaujat a dokáže obhájit/ocenit i ty největší nejapnosti
4) kompilační (Tomáš Šťástka, MF DNES)
- autor kritický postoj nemá a proto si vypomůže názory kolegů
Samozřejmě se můžeme setkat i s různými mezistupni uvedeného referování, ale u Drábkovy inscenace se sešly recenze, které lze považovat pro ten který typ za příznačné.
 |
| foto Martin Špelda |
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme